Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si kuřátko za to. Za další rok přibyla kachnička, následuje husa či vepř. Čtvrťáci Základní školy Martina Luthera v Plzni všechna tato zvířata umí předvést ve znakovém jazyce.
Už od podzimu se učí základy této řeči, před koncem školního roku by měli své znalosti předvést i ostatním malým školákům.
„Budeme hrát divadelní představení, v němž budeme znaky využívat,“ říká kantorka Jitka Matějková. Z každé čtvrté třídy by mělo být nakonec vybráno osm dětí. Ty představení pro ostatní plzeňské školy sehrají. Reprízovat by se mělo minimálně pětkrát.
Děti se učí znakovou řeč |
Podle Kristýny Voříškové ze Spolku neslyšících Plzeň, který za nápadem naučit malé školáky základy znakového jazyka stojí, je jedním z důvodů fakt, že se s neslyšícími mohou v Plzni běžně setkat. Je tu i základní škola pro sluchově postižené.
„Když jsem jako tlumočnice znakového jazyka doprovázela například nějaké dítě k lékaři, ty ostatní na nás zvědavě koukaly a ptaly se, proč se domlouváme rukama,“ osvětluje Voříšková.
Děti z luteránské školy nyní díky projektu nazvanému Znakovka do škol zjistí, že naučit se základní slovíčka znakové řeči není až tak složité.
„Jde jim to skoro lépe než nám učitelům. Dobře si znaky pamatují, baví je to. Ptají se i na další slova,“ líčí své zkušenosti z výuky Jitka Matějková s tím, že k výrazům pro zvířata chtějí školáci doplňovat i slovesa či přídavná jména. Zajímalo je ale také to, jak se „řekne“ Viktorka Plzeň.
Historie v republice ojedinělého projektu sahá do roku 2015, kdy se v rámci takzvaného města dětí Mini-Plzeň mohli účastníci na jednom stanovišti setkat se základy znakového jazyka.
Tam se Jitka Matějková, která kromě své kantorské kariéry hraje i divadlo, setkala s Kristýnou Voříškovou a začaly spolupracovat. Několik pohádek, které Matějkové divadelní soubor hrál, spolek neslyšících tlumočil do znakové řeči.
Pohádku Boudo, budko by měli mít školáci secvičenou do konce dubna, ostatním dětem, primárně těm z prvního stupně, by ji měli začít hrát na přelomu května a června. Kulisy pro představení vyrábějí žáci 15. základní školy.
Připravují se také minikurzy znakového jazyka pro učitele, vydávat se budou i slovníky znakové řeči, na jejichž přípravě se podílejí děti. Právě ony určují, jaká slovíčka by se jim hodila, kdyby se setkaly s neslyšícím.
Slovník velikosti A4 bude mít kolem čtyř desítek stran. „Mezi okruhy nebudou chybět pozdravy, zvířata nebo moderní technologie. Na každé stránce bude obrázek k danému okruhu spolu s několika znaky,“ popisuje grafik slovníku Petr Šrédl.
Součástí publikace budou i základní pravidla komunikace s neslyšícími nebo znaky, které se nyní učí čtvrťáci školy Martina Luthera k písničce a pohádce.
Spolek neslyšících by na školách rád působil i v budoucnu, zatím však není jisté, jestli se to skutečně povede. „Pro děti je obrovský přínos, když se učí komunikovat s neslyšícími. Zlepšuje se tím i jejich vztah k nim,“ říká Jitka Matějková.
