Do Zímova mlýna, jehož kořeny sahají až do druhé poloviny 18. století, se přivdala její babička Marie.
„Přímo v domě se narodila moje maminka, která byla poslední rodačkou Zímových. Já a sestra jsme tady strávily celé dětství,“ vyprávěla Pavlína Lucáková. Když pak objekt dostaly, v žádném případě ho nechtěly prodat.
Opravy byly rozsáhlé, budova se totiž v polovině rozlomila. Práce začaly na mlýnici.
„Protézovaly a měnily se trámy. Dělala se nová střecha. Jednu část tvoří štípané šindele, druhou zase řezané. Obnovilo se poškozené roubení. Pak se šlo na obytnou část. Uvnitř se obnovily hliněné omítky a dřevěné podlahy. Bylo to opravdu náročné,“ sdělila Lucáková.
Odborné práce zajišťovaly firmy, zbytek zvládla se svým manželem. V Ostrovci proto trávila každou volnou chvíli i veškeré dovolené.
„Ve spodní části se nacházela velká sednice, kde se spalo, vařilo, zkrátka odehrávalo všechno důležité. Vzadu pak byla menší místnost. Obě vytápěla kamna. Už když jsem byla malá, horní část jsme nepoužívali,“ pokračovala třiapadesátiletá žena z Přeštic.
Díky tomu, že mlýn se nachází v památkově chráněném území, získala na rekonstrukci evropské dotace. Náklady se vyšplhaly do milionů korun.
Vybavení téměř neměnila, ostatně většina nábytku zůstala ještě po její babičce.
„Spousta lidí mi nabízela, že má staré postele a další věci, jestli si je nevezmu. Ale já jsem si přála zachovat původní ráz, takže jsem uvnitř nechala kredenc, židle i stůl. Babička měla vše barevně sladěné. Chtěla jsem, aby mi ji prostor co nejvíce připomínal. Vidím to jako dneska, jak sedí u kamen, peče husu a namáčí mi chleba v sádle,“ zavzpomínala.
Kompletní rekonstrukce skončila letos. I když v případě Pavlíny Lucákové se asi nikdy nedá mluvit o úplném finále.
„Práce ve mlýně vlastně nekončí a já nebudu asi nikdy úplně spokojená. Manžel mě po celou dobu podporoval a pomáhal mi. Ale teď mi říká, ať už nic nevymýšlím. Ale mně to nedá. Jsem takový hnací motor,“ přiznala.
Její usilovnou práci ocenila porota soutěže Památka Plzeňského kraje, v níž obdržela hlavní cenu v kategorii Stavba. Skleněné sošky si odnesla rovnou dvě, protože pro její počin hlasovala ještě veřejnost.
„Úplně mi to vyrazilo dech. Do poslední chvíle jsem tomu nevěřila. Je to pro mě motivace pokračovat. Prostoru na zvelebování je dost a dost,“ okomentovala.
Pavlína Lucáková si přeje, aby rodinná tradice pokračovala. „Před dcerou, která už je dospělá, jsem vyslovila své tajné přání. Pokud nebude muset, aby nikdy mlýn neprodávala. Přeci jenom jsme se tam s tátou dost nadřeli. Ona souhlasila. Budoucí dědicové jsou ale čtyři. Pevně věříme, že se spolu dobře dohodnou a majetek nepůjde pryč,“ řekla.
Zatím v Ostrovci nebydlí. Nevylučuje ovšem, že by tady v budoucnu žila. „Sestra s přítelem o alternativě také uvažují. Do důchodu máme ještě daleko. V téhle oblasti je málo práce, navíc to není dobře dostupná lokalita. Ale třeba na stáří se sem přesuneme, stejně jako tady po většinu roku bývala moje maminka,“ uzavřela.
