V Plzni Vojtěch Hurta naposledy vystavoval v roce 2011 v Galerii U Andělíčka.

V Plzni Vojtěch Hurta naposledy vystavoval v roce 2011 v Galerii U Andělíčka. | foto: Anna Kocourková

Zemřel výtvarník Vojtěch Hurta, milovník přírody a celoživotní tramp

  • 0
Plzeňská umělecká scéna přišla o jednu z výrazných osobností, 1. března zemřel ve věku 70 let všestranný výtvarník, malíř, sochař, řezbář, restaurátor a konzervátor Vojtěch Hurta. Pro kapličku v Pramenní ulici v Plzni vytvořil sochu Panny Marie, byl i výraznou postavou trampského hnutí v regionu.

Byl to solitér, originální osobnost, na kterou neměly vliv věčně proměnlivé módy, ideologie a režimy, vždycky si žil po svém. Po svém se oblékal, po svém se choval, po svém si žil.

Jeho názory byly blízké filozofii Henry Davida Thoreau, před civilizací dával přednost přírodě. Byl také celoživotní tramp. Většinou sám jezdíval na svou oblíbenou Hadovku, kde kolikrát přespával pod širákem i za největších mrazů. Byl velkým znalcem přírody a také zálesáckých dovedností.

Ze všech předmětů si nejvíce cenil nože, dovedl je, dokonce i vlastní konstrukce, s úspěchem také vyrábět. Řemeslná zručnost a trpělivost byla základem a předpokladem jak jeho vlastní tvorby, tak restaurátorské práce.

Byl také ornitologem, jeden čas vykonával funkci jednatele ornitologického kroužku, jehož předsedou byl nezapomenutelný dlouholetý skaut RNDr. Stanislav Beneda. Ve svém ateliéru, kde trávil o samotě dlouhé hodiny, vždy Vojtěch choval nějaké ptáky.

Nikdy se nikam necpal, neměl potřebu s kýmkoliv soutěžit, ucházet se o něčí přízeň, za něčím se hnát. Měl přátelskou povahu, ale stačil si sám.

Pro žákavský kostel zrestauroval sochu sv. Vavřince

Jan Amos Komenský by s ním mohl být spokojený, protože všeliké kvaltování se ho, co živ byl, netýkalo. Opovrhoval uspěchanou povrchností a malichernou chtivost komentoval stručně a výstižně slovy: "Hamty, hamty, ať mám víc než tamty."

Prostřednictvím svého příbuzného, fotografa Ladislava Michálka (dvorního fotografa Vladimíra Boudníka), se v šedesátých letech seznámil s uskupením umělců a přátel Bohumila Hrabala.

Zapadl mezi ně svou tehdejší tvorbou, vytvářel vtipné asambláže, objekty, grafiky, a při tom plně využíval své zručnosti a nápaditosti.

Jeho objekty často vycházely ze stylizace charakteristické pro tradiční africké plastiky, v grafikách byl opět patrný vliv dalšího inspiračního zdroje, mající původ na Dálném východě.

Obraz Vojtěcha Hurty nazvaný Ptáčník.

V sedmdesátých letech se stal Vojtěch Hurta součástí neformální skupiny výtvarníků sdružených kolem řezbáře Václava Kašpara ze Žákavé u Nezvěstic.

Ve své chalupě, stodole a na přilehlém dvoře, pořádal Václav Kašpar víkendové řezbářské a sochařské semináře. Jezdili sem přátelé nejen z okolí, hlavně z Plzně, ale i osobnosti od kumštu z Prahy, také například Jarda Štercl, ale i děti ze škol a také trampové a bývalí skauti.

Na žákavských seminářích panovala neopakovatelná atmosféra a kromě těchto setkání přijížděli všichni přátelé často na návštěvu k panu Kašparovi i jen tak na kus řeči a podívat se na jeho novou tvorbu. Tato jedinečná setkávání skončila začátkem 90. let, když pan Kašpar zemřel.

Pro žákavský kostel sv. Vavřince zrestauroval Vojtěch Hurta sochu sv. Vavřince a provedl v místní kapličce a poté i v kostele i některé další práce. Velmi mu v tom pomáhal po stavební stránce i jeho přítel, skaut a tramp Petr Náhlík, známý pod přezdívkou Vokoun.

Když se žákavský kostel octl v havarijním stavu, pomohl místnímu faráři sehnat partu, která kostel doslova na poslední chvíli zachránila.

V minulosti se Vojtěch Hurta zúčastnil také mnoha sochařských sympozií, většinou s mezinárodní účastí, pořádaných fotografkou a kulturní organizátorkou Annou Kocourkovou.

Dobře si rozuměl se dřevem i s kovem

Pro kapličku v Pramenní ulici vytvořil sochu Panny Marie, sponzorkou této práce byla známá mecenáška Hana Gerzanicová. Pro Gymnázium v Plasích zhotovil dřevěný totem.

Vojtěch Hurta měl mimořádný cit pro materiál a zvláště se dřevem si dobře rozuměl. Ale stejně tak i s kovem. V malířské tvorbě se postupem doby dopracoval ke zcela osobité stylizaci.

Stejně tak jako žil, tak i tvořil, bez podbízivosti a vždycky po svém. Naposledy se plzeňská veřejnost s výtvarnou tvorbou Vojtěcha Hurty mohla potěšit v roce 2011 v Galerii U Andělíčka.

Odešla osobnost, jakých není mnoho. I když neměl ctižádostí někoho ovlivňovat, pro jeho přátele bylo nemožné se jeho vlivu ubránit. A jsou mu za to vděčni.

Vojtěch Hurta se narodil 25. března v Mělníku. Zemřel v Plzni, krátce před svými 71. narozeninami. Bude jeho rodině, ale také nám, jeho přátelům a všem lidem od kultury, moc chybět.