Šestačtyřicetiletá Andrea Tláskalová se od dětství chtěla profesně věnovat zvířatům. Po mateřské dovolené místo toho nastoupila na základní školu ve Zbirohu, učí na prvním stupni a pomáhá jako výchovná poradkyně dětem se specifickými potřebami.
Prvním případem pro ni byl chlapec s poruchou autistického spektra. Ten do její třídy nastoupil po dvou letech její praxe. Uměl sice číst, dokázal pochopit i pointu příběhu, ale na veškeré otázky odpovídal zarytě jen: Prase divoké. Velký problém tehdy nastal, když přestal zvládat početní úlohy.
„Před několika dny mi jeho maminka napsala, že jsem pro něj byla ta nejlepší učitelka. To mě opravdu potěšilo,“ říká Andrea Tláskalová.
Jak se vám dařilo začlenit chlapce do dětského kolektivu? Neměly děti problém jej přijmout?
Ony paradoxně lépe přijímají větší nerovnost. V okamžiku, kdy má dítě tak výrazný handicap, jakým je porucha autistického spektra, jsou schopny to pochopit a přijmout snáze. Mají v sobě vybudovaný smysl pro spravedlnost, dítěti často i samy pomáhají. Horší je to s těmi, jejichž porucha není tak závažná. Hůře se vysvětluje, proč dítě s Aspergerovým syndromem napomínají učitelé méně. Hůře se přijímá to, že zatímco on něco dělat může, ostatní ne. Je třeba k tomu opatrně přistupovat.
Andrea TláskalováVystudovala Střední školu zemědělskou v Čáslavi, poté Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor zootechnik. Během studií si udělala pedagogické minimum a myslivecké zkoušky. Krátce pracovala jako lesní dělnice, po mateřské dovolené nastoupila do Základní školy J. V. Sládka ve Zbirohu. Vystudovala obor učitelství pro 1. stupeň, později také speciální pedagogiku. Učí na prvním stupni, kromě toho vede hodiny speciální pedagogické péče pro děti s poruchami učení a působí v roli výchovné poradkyně. Je také autorkou didaktických materiálů, organizuje workshopy, kurzy pro předškoláky, vede volnočasové kroužky. Tým jejích žáků získal loni Ekologického Oscara, letos byla druhá v soutěži zaměřené na podporu učitelské profese Global Teacher Prize. |
Jaké je řešení?
Snažím se vždy nastavit dítěti určité limity. Měla jsem třeba ve třídě chlapce s poruchou chování. Rodina tím pochopitelně veškeré jeho projevy omlouvala, on na to ale hřešil. Když jsem mu limity nastavila a důsledně jsem trvala na tom, aby je dodržoval, zvládal to.
Dokáží děti samy pochopit, že někdo má nějaký problém a je třeba se k němu chovat jinak? Nebo jim to občas musíte vysvětlit sama?
Ono je to těžké, já bych děti vůbec neměla seznamovat s diagnózou někoho jiného. Zatím jsem ale měla štěstí, v hraničních případech se mi podařilo domluvit se s rodiči na tom, že určité mantinely se nastavit musí. Vysvětlovala jsem jim to i s ohledem na budoucnost jejich potomka, v životě se s tím určitě také setká. S některými jsem kvůli tomu pak ve třídě musela třeba trochu víc diskutovat, ale s tím s nedá nic dělat. Když jsem měla například ve třídě chlapce s dysortografií, který potřeboval víc doplňovacích cvičení na úkor diktátů, střídali jsme to i se zbytkem třídy. Atmosféra ve třídě je hodně důležitá, je třeba, aby kolektiv držel pohromadě, ne aby s někým měl problém.
Tomu se ale asi úplně předejít nedá...
Pro takové případy máme ve třídě speciální sešit, do kterého se děti naučily psát to, co se jim nelíbí, třeba když se mezi sebou pohádají nebo když je někdo na někoho ošklivý. Každý do toho sešitu může napsat svoji verzi události a poté si o tom společně popovídáme a řekneme si, jak se měl kdo zachovat. Když se problém vyřeší, škrtneme ho. To nám pomáhá. Zároveň je to dobré i pro mě při komunikaci s rodiči, kterým může dítě doma vylíčit situaci jen ze svého pohledu. Do druhého sešitu žáci píší, co se jim naopak líbilo. Tahle metoda mě zaujala v jednom dokumentu o společném vzdělávání, využívám ji už asi šestým rokem.
Vnímáte, že by mezi dětmi přibývalo těch s diagnostikovanou poruchou, ať už učení nebo chování?
Rozdíly mezi dětmi se v tomhle ohledu pomalu stírají, hyperaktivních dětí, které neudrží pozornost a jsou roztěkané, je myslím víc než v minulosti. Hodně to ale podle mě souvisí s výchovou. Děti přestávají být zvyklé mít nějaké povinnosti, nemusí dotáhnout věci do konce. Některým dětem pak dělá skutečně problém si sednout k úkolu a dodělat jej. Samozřejmě to neplatí pro všechny. Já to vnímám ale jako jeden z dopadů modernizace domácností.
Setkala jste se někdy s případem, s nímž jste si nevěděla rady?
Právě u toho mého prvního autisty se časem začaly objevovat potíže s matematikou. To bylo hodně nepříjemné. Měl takzvané echo chování, chtěl dělat to samé co ostatní děti, ale už to nezvládal. Poznal, že zatímco on počítá 10 plus 10, ostatní řeší mnohem těžší úlohy. Byl z toho hrozně frustrovaný a poškozoval se, například bouchal hlavou o lavici. Navíc tím, že na všechno odpovídal prase divoké, nebylo možné mu to nijak vysvětlit.
Jak jste si s tím poradila?
Rodina se odstěhovala, tím se to vyřešilo samo. Jinak ale pomáhala i jeho asistentka. Zajímavé je, že mě ten chlapec, kterému je dnes už dvacet let, před dvěma lety požádal o přátelství na Facebooku. Musím říct, že to, že si mě přidal mezi svých 28 přátel, jsem vnímala jako obrovské ocenění mé práce.
Vybavíte si případ, kdy se vám podařilo u nějakého žáčka dosáhnout velkého pokroku?
Zrovna nedávno mě potěšilo, jak se jeden chlapec zlepšil ve čtení. Měl s tím obrovské problémy, opakoval i třídu a najednou přečetl větu opravdu hezky. Samozřejmě to nevnímám čistě jako svoji zásluhu, působí na něj rodina, okolí, dozrává. Pochválila jsem ho a zajímavé bylo, že ostatní děti mu samy od sebe zatleskaly. I ony dokázaly ocenit ten pokrok. Přitom jinak se mu kvůli tomu i trochu posmívaly.
Jak se dá dětem taková odlišnost vysvětlit, aby se tomu posmívání zamezilo?
Říkám jim vždy, že každý jsme jiný. Každý začal chodit v jiném věku, každému jde něco jiného. Ptám se jich, jak si myslí, že se dítě, které má určitý problém, v jejich třídě cítí, mluvíme o tom, jak by mu mohli ostatní pomoci. Mluvíme spolu i o tom, že není nutné, aby spolu kamarádili všichni, že je normální, že někomu sedí víc ten a někomu zase někdo jiný. Ale ani tak by neměli nikomu ubližovat. Kromě podobných problémů je třeba třídu připravit například na to, když zemře nějakému dítěti někdo z rodiny, mluvíme i o tom, že ne všechny rodiny si mohou dovolit značkové oblečení.
Jaký by měl být podle vás správný učitel?
Je třeba, aby děti cítily, že je má rád. Měl by také dodržovat nějaké hranice, v takovém případě od něj dokážou děti přijmout i trest. Dobrý učitel by měl být také spravedlivý, neměl by mít své oblíbence a neoblíbence.
Chtěla jste vy někdy ze školství odejít?
Naštěstí ne. Učit jsem šla i kvůli tomu, že se mi líbilo pozorovat děti, jak nové poznatky a vědomosti nasávají. Navíc děti, zejména na prvním stupni, vám spoustu náklonnosti vracejí.
