„Výstava vznikla před nějakými dvaceti pětadvaceti lety v Petrohradském antropologickém muzeu. Jde o čtyřiadvacet věrných napodobenin z vosku,“ říká kurátor výstavy Antonín Šmíd.
Postavy byly vytvořeny podle lidí, kteří skutečně žili, a na základě fotografií a modelů v různých antropologických a přírodovědeckých muzeích celého světa. V poněkud bizarní expozici je možné spatřit například dva páry siamských dvojčat, která pocházela z Itálie.
„První z nich jsou Giacomo a Giovanni Battista Tocci. Dvojčata žila na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vystupovala v berlínské cirkusové show. Jejich zajímavostí je, že na siamská dvojčata se dožila poměrně vysokého věku a každé z nich mělo svou vlastní ženu,“ informuje Šmíd.
Zatímco Giacomo a Giovanni byli nuceni žít neustále vedle sebe, u Lazaruse a Joannese Baptisty Colloredo měla vada jinou podobu. Jeden z nich totiž tomu druhému vyrůstal z hrudi. „Bratr byl označován za cizopasníka. Nemluvil, nejedl, nepil, vyživoval se od bratra. Ten se k němu ale choval dobře,“ dodává kurátor.
Mezi další kuriozity výstavy patří figura čtyřokého člověka, který žil v Anglii na přelomu devatenáctého a dvacátého století. „Říkalo se o něm, že každým okem dokázal koukat jiným směrem,“ doplňuje Šmíd.
Uplatnění našli zpravidla v cirkuse
Jeho oblíbenou figurínou je ta, která představuje Billa Durkse. Narodil se s rozpůlenou tváří, nos a rty měl rozdělené na dvě části. Na jeho hlavě okamžitě upoutá pozornost třetí oko. S ním to ale bylo poněkud jinak, než by se dalo čekat. „Ve skutečnosti tři oči neměl. Nechal si vyříznout důlek a oko si tam nechal naimplantovat. A to z toho důvodu, že chtěl být zajímavější. Tak, aby se mohl dostat do americké show zrůd,“ popisuje netradiční Durksovo rozhodnutí kurátor.
Obecně platí, že v podstatě jedinou šancí, jak se prosadit, bylo pro lidi postižené nějakou zvláštní vadou vystupování v cirkusech.
„Například Číňan Chang Woo Gow, který byl v devatenáctém století s 245 centimetry největším člověkem na světě, putoval s cirkusem a měl vlastní program. Na svých cestách po světě se naučil mnoho cizích jazyků,“ konstatuje Antonín Šmíd.
V cirkuse vystupovala také Aloisia Wagner, která od narození neměla horní ani dolní končetiny. Velkou popularitu mělo její vystoupení s neobvykle vysokým partnerem.
Podle Šmída nejsou figuríny vyráběné způsobem, jakým je to v současnosti běžné. „Teď bývají na bázi silikonu, tyto jsou vyrobeny ze včelího vosku. Tím jsou unikátní. Použity byly také lékařské oční a zubní implantáty a do vosku vpichované pravé lidské vlasy. Figuríny tak působí dokonale živým dojmem,“ říká Šmíd.
Ten je nejen kurátorem, ale stará se i o opravu figurín. „Bývá to náročné. Třeba tady indiánovi se ulomil palec, bylo třeba vše dát do pořádku. Všechno je realistické, takže třeba musím i vyřezávat čáry, které máme na rukou,“ prozrazuje.
Výstava se do Čech vrací po třinácti letech po velmi úspěšném turné po Nizozemsku a Německu. „Tenkrát měla velký úspěch. Lidé se po ní hodně ptali, jestli se sem zase vrátí,“ dodává Šmíd. Začalo se před rokem v Kolíně, kde bývá momentálně výstava uskladněná.
V tachovské galerii bude soubor lidských deformací k vidění do neděle, vždy od 10 do 18 hodin. Od pondělí se přesouvá do stříbrského kina Slavia. Figuríny tam zakotví do 11. prosince. Přístupné budou od 10 do 19 hodin. Na konci roku se expozice přesune do Domažlic a v lednu ji budou moci navštívit i lidé v Plzni.
