Vlasta Formánková skončila po deseti letech ve funkci ústavní soudkyně a...

Vlasta Formánková skončila po deseti letech ve funkci ústavní soudkyně a vrátila se k práci u Krajského soudu v Plzni. (18. srpna 2015) | foto: Martin Polívka, MAFRA

Po letech u Ústavního soudu jsem pokornější, říká soudkyně Formánková

  • 0
Po deseti letech se Vlasta Formánková vrátila od Ústavního soudu v Brně na Krajský soud v Plzni. Své působení u Ústavního soudu považuje za mimořádnou zkušenost a pomyslný vrchol kariéry v justici, řekla to v rozhovoru pro MF DNES.

Můžete říct, v čem bylo pro vás působení u Ústavního soudu jiné než vaše předcházející praxe v justici?
Nebyl to úplně jiný svět než krajský soud. Ale na druhé straně je Ústavní soud právnický Olymp a tvoří jej osobnosti. To se projevuje v celkovém prostředí v instituci a chodu Ústavního soudu. Lidé, kteří jsou tam zaměstnaní, jsou hrdí na to, že tam mohou pracovat. Proto je tam atmosféra příjemná, konstruktivní, korektní a zdvořilá.

Ústavní soud někdy rozhoduje o záležitostech, které zajímají politiky. Zažila jste v souvislosti s tím někdy náznaky nátlaku nebo třeba pokus vám vysvětlit, jak byste měla záležitost chápat?
S žádným politickým tlakem nebo naznačováním jsem se nesetkala.

U Ústavního soudu jste zažila rozhodování o regulačních poplatcích ve zdravotnictví. Tehdy se soudci rozdělili na dvě téměř stejně velké skupiny, které stály proti sobě. Zdálo se, že jedni mají blíž k pravici a druzí k levici. Myslíte, že soudci Ústavního soudu ovlivňují jejich politické názory?
I soudci jsou lidé a každý svůj hodnotový žebříček do svého rozhodnutí a svého názoru promítá. Ale netroufla bych si říct, že někteří jsou tam pravicoví nebo levicoví. Hodně záleží na akcentech jednotlivců. Já třeba kladla velký akcent na osobní svobodu, což by mohlo vypadat pravicově. Ale na druhé straně jsem velmi často brala ohled na sociální soudržnost. To by mohlo leckomu připadat levicové, ale vycházelo to z mého přesvědčení, že slabším se má pomáhat.

Narazila jste někdy na případ, kdy jste si vůbec nebyla jistá a nevěděla, jak se rozhodnout?
Takové případy se samozřejmě objevují a každý soudce se s nimi potkává i v obecné justici. Nicméně soudce Ústavního soudu má svůj tým poradních asistentů a těžiště jeho rozhodování je v senátu, kde jsou tři soudci. My jsme v našem čtvrtém senátu spolu velmi komunikovali a podobné případy důkladně řešili, obstarávali si analýzy. Existují tedy komplikované případy, ale soudce na to není sám.

Došlo v době vašeho působení u Ústavního soudu k rozhodnutí, které nebylo podle vašich představ, nesouhlasila jste s ním?
Mě mrzelo, že jsem z pracovních důvodů nemohla být u hlasování o zrušení možnosti pacientů připlácet si za nadstandardní služby ve zdravotnictví. Byla jsem totiž pro zachování nadstandardů.

Česká justice bývá často kritizována například za to, že se jednání u soudů velmi protahují. Jak ji vnímáte vy?
Chápu laický nespokojený pohled třeba na délku rozhodování. Ale je to do značné míry o tom, že lidé nemají k dispozici spis a média také nemohou informovat detailně. Navíc zpravidla u soudu jedna strana prohrává, takže nemá důvod justici chválit. Ale já po praxi u Ústavního soudu na poměry v české justici nahlížím velmi přívětivě. Její stav zdaleka není tak špatný, jak se někdy píše. Kvalita rozhodování za posledních deset let nepochybně nesmírně stoupla. Máme čím dál vzdělanější soudce a řekla bych, že stav české justice je utěšený.

Pro veřejnost je známý případ Jiřího Kajínka, který byl v Plzni odsouzen na doživotí za to, že měl jako nájemný vrah zabít dva lidi. Hodně lidí o vině nebo férovém procesu v tomto případě pochybuje. Patřil k nim i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ten se domníval, že by se měl případ znovu u soudu otevřít. Co si o té kauze myslíte vy? Bylo v tom procesu všechno v pořádku?
Nemůžu spekulovat. Ústavní stížnost kvůli nepovolení obnovy řízení v případu pana Kajínka mně připadla jako soudkyni zpravodajce. Já jsem sepsala důvody, které mě vedly k mojí podjatosti a to bylo předloženo jinému – třetímu senátu. Ten mě z rozhodování nevyloučil a o věci tedy rozhodoval čtvrtý senát a já byla soudkyní zpravodajkou. Měla jsem k dispozici trestní spis a ústavní stížnost pana Kajínka byla zamítnuta. To vyjadřuje můj postoj. Další spekulace na tohle téma jsou úplně zbytečné.

Takže zjednodušeně: Vy byste Kajínkův případ znovu neotevírala?
Ten případ byl otevřen před Ústavní soudem a řízení skončilo.

V Plzni nyní nebudete jen soudit, ale také tady přednášíte na právnické fakultě. Ta při aféře s takzvanými rychlostudenty získala nedobrou pověst. Myslíte, že je dnes v pořádku a je svou úrovní srovnatelná s jinými školami, kde studují právníci?
Stála jsem u zrodu této fakulty. Jedním z důvodů pro její založení byla skutečnost, že studenti z jihozápadních Čech měli nejbližší právnickou fakultu v Praze. Řada dětí si studium nemohla dovolit ze sociálních důvodů. Dalším důvodem byla snaha prosadit, aby v Plzni byla univerzita a Plzeň se stala univerzitním městem, což se podařilo. V akademickém roce 2009/2010 došlo na fakultě k problémům, zasáhla akreditační komise a změnilo se vedení fakulty. I já jsem tehdy s některými kolegy fakultě přispěchala na pomoc, protože řada profesorů nebo asistentů školu opouštěla. Myslím, že to byla očistná kúra, která dopadla dobře. Fakulta je všech podezření zbavena a získala akreditaci i na doktorandské studium. Vím, že absolventi školy vždy nalézali velmi dobře uplatnění. Takže nemohu souhlasit s názorem, že by se jednalo o fakultu nějakého druhého řádu. I odborné prostředí, kde se pohybuji, už vzalo na vědomí, že došlo k nápravě a že se fakulta beze zbytku očistila. Studenti řádně studují a škola je v naprostém pořádku.

Na začátku srpna Krajský soud v Plzni zrušil rozhodnutí Západočeské univerzity o odebrání titulů dvěma lidem, kteří na právnické fakultě studovali za velmi zvláštních okolností. Jeden z nich, bývalý šéf městské policie, přitom bakalářskou práci opsal od podřízeného a přiznal to. Co si myslíte o soudním rozhodnutí, které v takových případech vrací pochybně získané tituly?
O tom případu vůbec nic nevím, rozhodnutí soudu neznám a nemohu se k tomu vyjádřit. Před pěti šesti lety se množily zprávy, komu všemu bude odebrán titul. Dělaly se na to různé analýzy, jestli je možné podle platných zákonů tituly odebrat. Můj laicko-odborný závěr byl, že tituly pravděpodobně nebude možné odebrat a víc jsem se o tuto problematiku nezajímala.

Nebylo by ale obecně správné a spravedlivé, aby se podvodem získané tituly odebíraly?
Obecně platí, že pokud někdo spáchá trestný čin, tak má být potrestán. Pokud se jednalo o podvod, je to zřejmě trestný čin.

Máte po působení u Ústavního soudu pocit, že vás těch deset let osobně nějak změnilo?
Myslím, že to byl vrchol mé profesní kariéry a patřil ke šťastnému období mého života. Jsem teď skromnější a pokornější. Je to i důsledek toho, že jsem nesla pomyslnou velkou odpovědnost a uvědomovala si, že Ústavní soud je pro některé lidi poslední instancí. Viděla jsem práci svých kolegů na soudech a začala si jí víc vážit. Zkrátka jsem měla příležitost získat větší rozhled. Řekla bych, že jsem u Ústavního soudu soudcovsky dozrála a mám teď poměrně ucelený pohled na justici.