Hana Šťovíčková se poprvé postavila za katedru v roce 1985. Začátky nebyly jednoduché, ale nadšení pro věc nakonec převážilo.
Teď už patří mezi ostřílené kantorky, které jen tak něco nerozhodí. „Pokud se třída nevyvede, občas se to stane, mám ji jenom pět let a pak odejde,“ vtipkuje.
Jedním dechem kantorka dodává, že učit na prvním stupni je skvělé. „Malé děti jsou foremnější. Plné elánu. A někdy je utáhnete na vařenou nudli,“ přiznává.
Co vás přivedlo ke kantořině?
Odmala jsem chtěla být učitelkou. Nejdřív jsem chodila do Šťáhlav, pak do Starého Plzence. Vyučování mě bavilo. Když paní učitelka řekla, že budeme psát pravou rukou, jako levačka jsem poslechla (smích). Doma jsem si často hrála na školu.
Zavzpomínejte na první chvíle za katedrou.
Plzeňskou fakultu jsem absolvovala v roce 1985. Krátce jsem působila v Heřmanově Huti. Dostala jsem tehdy druháky. Potom jsem rok dojížděla do Rokycan, po mateřské následovalo stěhování z Plzně zpátky do Šťáhlav, kde jsem už dvaadvacet let.
V čem se od té doby změnila výuka?
Skvělé je, že si můžeme vybírat z velkého množství učebnic a pracovních sešitů. Školy teď mají vlastní vzdělávací programy, což není úplně šťastné, dříve byly jednotné osnovy. Učivo si každý poskládá trochu jinak. Někde se třeba věnují tradiční analyticko-syntetické metodě čtení, jinde novější genetické. Když se pak dítě přestěhuje, může mít potíže. Kromě toho daleko více používáme moderní techniku.
Přátelíte se s ní?
Zpočátku to byl trošku boj, ale zvykla jsem si. Teď už si výuku bez počítače neumím představit. Dřív se informace hledaly daleko složitěji. Ve třídě máme stále klasickou tabuli. Nechtěla jsem se jí vzdát, myslím, že sem patří. Ovšem nechybí nám ani interaktivní tabule.
Stane se, že vás žáci ohledně techniky poučují?
Občas ano. Než abych se zamotala nebo zdlouhavě hledala, raději se zeptám.
Jak se změnily samotné děti?
Přijde mi, že se k sobě nechovají přátelsky, dělají si naschvály. Mezi dětmi přibylo také násilí, něco možná odkoukají z počítačových her. Ovšem největším problémem je, že kvůli moderním technologiím děti nečtou. V první třídě jsou ještě motivované, ale postupně zájem klesne. Žáci nemají slova vizuálně zafixovaná. To samé platí pro slovní zásobu a vyjadřování. Je to velká škoda. Chybí jim svět fantazie. Teď mám na starosti páťáky. Ze čtyřiadvaceti jich čte knížky jen několik.
Je to spíše na rodičích, kteří by měli třeba večer dětem číst, nebo na škole, aby žáky vedla?
Myslím, že by mělo fungovat obojí. Když se ovšem dětí zeptám, co dělají ve volném čase, řeknou, že sedí u počítače. Vím, že je doba hektická, ale někdy technologie nahrazují čas, který by dětem měli věnovat rodiče.
Mají už prvňáci mobily? Zlobí s nimi při hodině?
Od druhé třídy už telefony vlastní skoro všichni. Při hodině je používat nesmí, což dodržují. Povolený mají jenom vymezený čas v družině nebo výjimečně během výuky. Třeba dneska jsme v mobilech používali kalkulačky, protože ty už ve škole nemáme.
Jak moc jste inkluzivní škola?
Zrovna já mám teď v páté třídě pět dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Čtyři z toho mají poruchu chování, poslední poruchu učení. Podle mého názoru inkluze není úplně dobrá věc. Myslím, že síť speciálních škol je častokrát lepší. Působí v nich odborníci, kteří lépe vědí, jak s dětmi pracovat. Na druhou stranu se otevírá šance, jak děti se speciálními vzdělávacími potřebami integrovat. Často stojí na okraji společnosti. V minulosti k nám přišla holčička z dětského domova, kterou si rodiče osvojili. Psychologové si nebyli jistí, jak bude její vývoj probíhat. Tehdy jsem ji učila podle osnov praktické školy. V páté třídě přešla do blovické speciální školy. Najednou se ocitla v malém kolektivu, úplně tam zářila. U nás neměla takovou šanci uspět. Děti s hendikepem jsou bohužel někdy terčem posměchu.
Mohou se snadněji stát i obětí šikany?
Stává se to. Děti s nimi nechtějí kamarádit. Ovšem naší výhodou je, že jsme malá vesnická škola, všichni se známe, nic se tady naštěstí neututlá.
Není to pak ale role učitelky, jak s kolektivem pracuje?
Určitě, malé děti ještě berou, co jim řeknete, ale na vyšším stupni už je to problematické.
Zavedla byste s ohledem na inkluzi slovní hodnocení, nebo zůstala u klasického známkování?
Asi bych obě varianty kombinovala. Děti i rodiče jsou zvyklí na známky. Pětistupňová škála je jasnější. Ve slovním hodnocení se může leccos schovat. Ale když mají žáci nějakou poruchu nebo velký problém s učením, slovní hodnocení je vhodnější.
V posledních letech se zakládají alternativní typy vzdělávání. Kladou důraz na přátelský vztah mezi učitelem a žákem, snaží se propojovat jednotlivé předměty, radovat se z poznání a tak dále. Neukazují klasickému školství, že potřebuje reformu?
Je určitě dobře, že taková zařízení existují. Pravdou zůstává, že nároky kladené na děti v klasickém školství jsou poměrně velké. Osobně se snažím, aby výuka nebyla jenom o memorování. Zvlášť v první třídě hodně střídám jednotlivé činnosti. Hrajeme si, odpočíváme, cvičíme, učíme se vyprávět… I ve vyšších ročnících hodiny zpestřuji, pracujeme s textem. Ale třeba vyjmenovaná slova nebo násobilku se děti šprtat musí.
Kantořina už není některými považována za tak prestižní povolání jako v minulosti. Pocítila jste to?
Někdy mám pocit, že s rodiči netáhneme za jeden provaz. Když moje děti byly malé a přišly za mnou, nestála jsem proti kantorce. Rodiče proto musím trochu poznat, ke každému si najít cestu. Na někoho jsem důraznější, na jiného zase jdu oklikou, ale nakonec se spolu vždycky domluvíme.
