Jak dosáhnout s trabantem rychlosti 90 kilometrů za hodinu? Strčte ho ze skály. Jak zdvojnásobit cenu trabanta? Naplňte mu nádrž benzinem. Proč nemá trabant bezpečnostní pásy? Aby si ho lidé nepletli s batohem. Nebo proč majitelé trabanta přijdou po smrti do nebe? Protože peklo si prožili už na zemi.
I takové vtipy kolovaly za minulého režimu o autě, které se vyrábělo v tehdejší Německé demokratické republice (NDR).
Když se budeme inspirovat filmem Pelíšky režiséra Jana Hřebejka, tak odpovědí na víkendový sraz majitelů trabantů, který se konal v Běšinech u Klatov, bude spíš to, že soudruzi z NDR v případě trabantu žádnou chybu neudělali.
Majitelé totiž nedali na své automobilové miláčky dopustit. Jeden z nich, pořadatel akce a podnikatel Břetislav Šindelář, měl svého času doma dvacet trabantů.
Sraz trabantů v Běšinech |
Někteří účastníci srazu nenechali nit suchou na cestovateli Danu Přibáňovi, který už přes deset let křižuje svět právě v trabantu a vůz charakteristický plastovou karoserií a dvoutaktním motorem často kritizuje.
„Je to sice náš kamarád, ale když řekne - jedeme strašně daleko s nejhorším autem na světě - tak mu to jako milovníci trabantů vyčítáme. Ale víme, že to je hlavně show. On ví, že by si tam měl nalít kvalitní brzdovou kapalinu, když jede do míst, kde bude hodně brzdit. Ale aby bylo co točit, nechá tam starou nepoužitelnou,“ popsal Šindelář, který by si prý na cestu kolem světa vzal trabanta kombi z roku 1986, kterému je tedy letos dvaatřicet let.
K vidění bylo v Běšinech téměř dvacet vozů, největším krasavcem byl zeleno-béžový trabant kabriolet v luxusním provedení, jehož úprava se prováděla v někdejší západní části Německa.
Posádky aut plnily během jízdy jarní rozkvetlou šumavskou krajinou různé úkoly, například slalom na čas, či jízdu zručnosti.
„Dochází k obměně generací, dříve na srazy jezdili rodiče a teď už je postupně nahrazují děti, které nyní tvoří polovinu účastníků,“ uvedl Šindelář. V některých rodinách to prý chodí tak, že otec má auto, děti mají další a vnoučata také.
Šindelář má nejstaršího trabanta z roku 1969, příští rok mu tedy bude padesát let, vlastní ale dalších šest plastových vozů. „Je to koníček. Tři trabanty mám v závodní verzi, dva fungují jako pracovní a dva jsou krasavci,“ vypočítává.
Prvního si koupil v roce 1982. Jako chudý student totiž chtěl auto a trabanta z roku 1973 tehdy pořídil levně. „Za tři tisíce korun jsem ho koupil, další dva tisíce šly do oprav a mohl jsem jezdit,“ vzpomíná Šindelář.
V roce 1989 měl dvacet trabantů. Část tvořila auta, která v Praze nechali Němci prchající do západního Německa, část mu přivezli kamarádi, kteří se vozů zadarmo zbavovali. Část z nich prodal a část už má jen ve formě součástek.
Šindelář má pro trabanty slabost i přesto, že se o nich mluví jako o autech, které nejvíce znečišťují životní prostředí.
„Čistota provozu se dá srovnávat s ostatními staršími vozy, které jezdí na českých silnicích. Pokud je trabant dobře udržovaný, dobře seřízený, to se týká hlavně zapalování a pokud má vyčištěný výfuk, nemá s emisemi problém,“ vysvětlil Šindelář.
Trabantem z Indie až do Prahy (10. února 2018)
11. února 2018 |
Pro trabanty má slabost i proto, že když jako mladík jezdil v zimě po zábavách, na konci prý pravidelně roztahoval minimálně dvě škodovky. „Zkrátka bylo to praktické auto, které všude projelo, když začaly sněhové jazyky, nejdále dojel trabant,“ popsal Šindelář.
„Dnes už je ale trabant veterán, který je na normální provoz dost drahý pro toho, kdo opravy nemá jako koníčka,“ podotkl Šindelář.
Trabanta z roku 1965 přivezli na sraz dvanáctiletý Jiří Louda s otcem, kteří dorazili z nedalekého Švihova. „Je to auto po dědovi. Když zemřel, jezdili jsme s ním jen do lesa na houby. Trabanti mě ale tak chytli, že jsem tátu donutil, abychom auto opravili, seřídili a teď s ním jezdíme na srazy,“ popsal školák, který zároveň bryskně popsal, co se pod zvednutou kapotou světle zeleného auta skrývá.
„Není to světle zelená, ale Němci říkali pastel grün,“ upozornil s tím, že díky péči o dvoutaktního miláčka už má vybráno budoucí povolání. „Budu automechanik,“ sdělil bez rozmýšlení Jiří s připomínkou, že zatím není tak dobrý opravář jako táta, ale svíčky prý bez problémů vyměňuje. Veterána po dědovi by prý nikdy neprodal.
