Proč je Tachovsko nejhorší lokalitou v kraji?
Vliv hraje vzdálenost od Plzně, menší hustota zalidnění i míra nezaměstnanosti. S tím souvisí nedostatek sociálních služeb, lékařů a psychologů. V okrese je dost míst, kde se nacházejí sociálně znevýhodnění.
O jakých místech se bavíme?
Podle Gabalovy analýzy (Ivan Gabal se dlouhodobě věnuje sociologickým výzkumům, pozn. red.) jde například o Staré Sedliště, Zhoř, Erpužice nebo Bor u Tachova. Z praxe ale víme, že míst je ještě víc.
Popište podmínky, ve kterých lidé žijí.
Jsou na ubytovnách, v polorozpadlých bytovkách, o které se majitelé mizerně starají. Rodina je chudá, často zadlužená. Někdy má více dětí, nevěnuje se tolik staršímu potomkovi. Ten musí kromě školy zvládat ještě dost povinností doma a péči o mladší sourozence. Náctiletý je zatížený řadou problémů, které nesouvisí přímo se školou, začne vynechávat, chodit za školu. Vyrůstá v prostředí, kde rodiče mají často pouze základní vzdělání. V kraji má právě Tachovsko nejvyšší podíl dětí narozených matkám se základním vzděláním. Studie potvrzují, že podobný osud pak zpravidla čeká i jejich potomky.
Jsou žáci, kteří propadají nebo školu nedokončí, právě ze sociálně slabých rodin?
Většina dětí, které propadnou, je z rodin, kde je motivace ke vzdělání velmi nízká. Rodiče nevidí ve vzdělání hodnotu. Jednak řeší jiné starosti, jednak sami nemají pozitivní zkušenost, takže ji nemůžou předávat svým potomkům. Představte si situaci, kdy žák dostane ve čtvrté třídě úkol z matematiky, angličtiny a češtiny. Rodič mu ale nedokáže poradit, protože látku sám vůbec neumí. Systém silně nastavený na domácí přípravu jenom rozdíly prohlubuje. Trh práce navíc dnes říká: „Ty se nemusíš vzdělávat.“
O kolik případů v kraji jde?
Tachov v podílu žáků opakujících ročník jednoznačně vede. Přesná čísla ovšem nemáme. Na sociálně vyloučené nebo ohrožené děti nejsou školy připravené. Ve vyspělejších zemích je nástup do první třídy pozvolnější, není tak silný tlak na domácí přípravu.
Nevypadá realita tak, že rodiče sami říkají dětem, aby pracovaly a přispívaly do rozpočtu?
Nemusí to být vůbec formou: půjdeš makat, jinak tady nebudeš bydlet. Dítě samo situaci vidí. Uvědomuje si, že máma bere dávky, půjčuje si peníze. Najednou dostane nabídku mít 21 tisíc čistého ve fabrice. Co udělá? Tlak v rodině je velký. Nehledě na to, že už od šestnácti chce bydlet jinde, mít vlastní peníze, objevují se první partneři. Pracovat je pro něj velkým lákadlem, i když kvůli nevyzrálosti a někdy nezodpovědnosti může rychle o místo přijít. Někteří ředitelé základních škol zvou firmy, které u nich rekrutují pracovní síly, což je dost nešťastné. Následky se pak promítají na učilištích, středních školách. Žáci odcházejí v prvním druhém ročníku, protože je firmy zlanaří. Kromě toho mladí odejdou, protože si špatně vybrali obor. Nechtěli být sami, takže šli na stejné místo jako kamarád, rozhodli za ně rodiče nebo si vybrali nejbližší školu. Později zjistí, že to není nic pro ně. Za neúspěchem také stojí nekvalitní kariérní poradenství na školách.
Co se s tím dá dělat?
Situaci by výrazně zlepšila delší povinná školní docházka. Každý by musel na střední škole absolvovat dva roky. Ostatně v Česku před rokem 1990 uvedená forma fungovala. Kdo nastoupil, obvykle studium dokončil, což zpětně dokazují statistiky o vzdělanosti populace.
Sílí tlak ze strany firem kvůli nedostatku zaměstnanců?
Určitě. Podniky naberou téměř kohokoliv. Pracujeme také s pachateli trestných činů. Před pěti lety byl problém zaměstnat někoho se záznamem v trestním rejstříku, teď to není komplikace skoro žádná. Fabrikám nevadí, že absolventi základních škol nemají kvalifikaci. Potíže v budoucnu ještě zesílí. Je dost možné, že trh se zase změní. A nekvalifikovaní lidé, kteří v patnácti letech odešli, na to doplatí. Zůstanou bez práce. Naše programy se snaží děti motivovat, ale v porovnání s finanční odměnou, kterou jim zaměstnavatelé slibují, je to ohromně těžké.
Je obvyklé, že děti propadají už na prvním stupni?
V první třídě propadá jedno procento žáků. Je to velký počet a ukazuje, že nástup do školy je pro některé velmi složitý.
Jedna z možností, kterou nabízíte, je doučování. Jak dětem žijícím v komunitě nebo odříznuté lokalitě pomáhá?
Pokud dokážeme motivovat rodiče a ten začne vzdělání vnímat jako hodnotu, je to skvělé.
Jestliže tedy rodič nespolupracuje, existuje cesta ven?
Vždycky je šance, ale v takových případech je práce ztížená. Ovšem nemůžeme žít v utopii, že dvě hodiny doučování týdně dítě zachrání, když má doma i v okolí nulovou podporu.
Do kolika rodin aktuálně jezdíte?
Věnujeme se zhruba osmdesáti dětem. Zájem stále stoupá, ale máme nedostatek dobrovolníků.
Samotné doučování školáků nemá smysl
Čekala bych, že doučování zajistí přímo škola.
Probíhá téměř na všech základních školách. Teď už díky novele zákona dostávají učitelé hodiny zaplacené. Dřív tomu tak nebylo. Doučování není pro naše klienty vždy vhodné. Jsou zatížení řadou problémů, je potřeba se jim věnovat individuálně a citlivě. Někdy pomůže, když jsou hodiny právě v domácnosti.
Poznáte prostředí, ve kterém jedinci vyrůstají?
Ano, můžeme lépe reagovat na problémy, které je trápí. Vidíme, co se doma děje. Dítě někdy doplácí na to, že rodič nefunguje tak, jak si škola představuje, nechodí na třídní schůzky, nečte si žákovské knížky, nedělá s ním úkoly. Můžeme se vlastně stát prostředníkem mezi školou a rodinou.
 |
Předpokládám, že rodině pak nabízíte další pomoc.
Pouze doučování nemá smysl. Je důležité věnovat se i rodičům, aby se něco změnilo. Pomáháme jim s dávkami, bydlením, oddlužením...
Jak často se vám podaří situaci stabilizovat?
Je těžké definovat, co je úspěch. Někdy je pokrok, že žák nemá výchovné problémy, nevyhodí ho ze školy. Jindy může být úspěch, když propadne a škola mu umožní dodělat si devátou třídu a řádně ukončit vzdělání.
Co pro zlepšení dělají školy?
V Plzni, ostatně v řadě větších měst, se nacházejí segregované školy. Znám instituce, kde je devadesát procent dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Škola se pak ve městě stane takovým „odpadkovým košem“. Pak ale existují i zařízení, která problémové žáky u sebe nechtějí. Kazilo by jim to standard. Stačí zavést větší finanční náklady, dril, atraktivně se vyprofilovat. Přesně takové prostředí posiluje bezvýchodnost situace dětí z chudších a sociálně znevýhodněných poměrů. Pokud budou vyrůstat a vzdělávat se mezi devadesáti procenty dětí, které jsou z rodin v krizi, s dluhy, vysokým podílem záškoláctví a sociálně patologických jevů, šance se z toho dostat je takřka nulová.
