Je skvělé udělat něco nesobeckeho pro ostatní, zvlášť když člověk může. pravděpodobnost že Vás vyberou je malá, ale taky doufám, že jednou někomu takto pomůžu.

Chtěl jsem darovat krev či dřeň, bohužel mám srdeční vadu, takže mně to bylo odepřeno. Chválím každého, kdo daruje něco krevního.

Když jsem byl malý, byl jsem neposeda a při hraní venku jsem měl úraz. Dost škaredý a zachránila mě rychlá tranfuze. Díky tomu opět žiji. Od svých osmnácti jsem daroval pravidelně krev (0 Rh+), a to i na vojně. Po vojně jsem začal docházet darovat do transfuzky v Brně, což ale bylo utrpení, protože jsem byl tzv. "placený" dárce, nikoli dárce "zdarma", protože jsem si nechal vyplatit při každém odběru dvě stovky (a navíc jsem dostal poukaz do místního bufetu na párek a tatranku). Kdežto dárci, kteří dávali krev "zdarma", dostali poukazu na kvalitní jídlo, cukrovinky, všelijaké multivitamíny a další výhody, které byly mnohem dražší, než mé dvě stovky. Navíc měli nárok na Jánského plakety po určitém počtu dárcovství, což my "placení" ne. Už bych měl dávno zlatou. Díky tomu, že jsem daroval placeně, se ke mně chovali na stanici jako k vyžírkovi (nejvíc jedna fousatá sestra) a dávali mi to patřičně najevo. Nebylo mi to příjemné. Bavil jsem se o tom s ostatními placenými dárci a zkušenosti měli stejné. Tak už tam deset let nechodím, ať si berou krev kde chtějí. Jednou, když měli krve nedostatek, mi volali, ale soráč...

Krev daruji nepravidelně + byl jsem párkrát doprovázet přítelkyni na darování dřeně a kmenových buněk. Souhlasím, že největším problémem celého darovacího řetězce je zdravotnický personál. Člověk musí být opravdu dost silně vnitřně přesvědčený o tom, že dělá správnou věc. A správná věc to je, takže apeluji na lidi, aby se stali dárci. Ale občas je fakt problém rozdýchat tu instituci a ty lidi. Je to jak cestování v čase zpět pár dekád, nebo na poštu či úřady státní správy.