Když v roce 1932 zemřel plzeňský nevidomý skladatel Stanislav Suda, noviny v nekrolozích rozebíraly jen jeho tvorbu a neradostný osud. Ovšem nikde nepadla ani zmínka, že každý den chodil s kamarády na pivo do restaurace, kde hrál na piano.
„To se nikde nepsalo. Byl totiž členem jedné z plzeňských stolních společností. Lidé se na ně ale často dívali spíše skrz prsty, a tak o nich nikde moc zmínek nebylo,“ říká Tomáš Bernhardt ze Západočeského muzea v Plzni, který je autorem výstavy v Pivovarském muzeu.
Ta mapuje historii svérázných společenství, která kdysi zaplňovala večer co večer plzeňské restaurace. Veřejnost však jejich členy považovala spíše za pijany, kteří nemají žádný jiný zájem, což potvrzuje i dochovaný proslov velmistra nejznámější plzeňské stolní společnosti Mha - Adolfa Kopeckého.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
„Je tam odstavec, kde mluví o tom, že jim lidé předhazují, že jim jde jenom o pití. Podle něj ale jejich cíle byly vyšší,“ konstatuje Bernhardt.
Ve společnostech se sdružovali lidé nejrůznějších profesí. „Bylo tam hodně umělců, novinářů či úředníků. Většinou šlo o lidi aktivní, kteří se věnovali umění, sportu nebo dobročinnosti. Kromě posedávání v hospodách společně podnikali třeba dlouhé výlety nebo přispívali penězi na Ústřední matici školskou,“ podotýká Bernhardt.
Do spolků docházely i významné osobnosti, jako byli třeba pozdější herci Národního divadla v Praze Eduard Kohout nebo Václav Vydra starší, kteří v Plzni začínali.
„Občas se tu objevovali i spisovatelé Alois Jirásek, Karel Klostermann nebo Jaroslav Hašek. Členové Mhy často oslovili slavné lidi, kteří z nějakého důvodu pobývali v Plzni, a večer je vzali do některé z plzeňských hospod. To byl třeba případ slavného francouzského básníka Paula Claudela nebo slovenského kněze a politika Andreje Hlinky,“ konstatuje Bernhardt.
Vrchlický napsal pro spolek Mha písně pijácké
Se členy spolků se často setkával také Jaroslav Vrchlický. „Ten pro Mhu dokonce napsal cyklus třinácti písní pijáckých, který zhudebnil skladatel Pospíšil a ilustroval malíř Mikoláš Aleš,“ prozrazuje Tomáš Bernhardt.
Středem veškerého dění ale byla legrace a snaha vzdorovat konvencím života v tehdejším Rakousku. Uskupení mnohdy vyznávala parodické rituály. Členové si nechávali zhotovit speciální řády a vyznamenání, prapory nebo čepičky.
„Hodně propracovaný systém měla v tomto směru německá společnost Schlaraffia. Dochovalo se nám několik žertovných řádů s plzeňskými motivy. Měli také svůj zvláštní projev souhlasu, kterým byl výraz Lulu. Čeští Kosáci zase používali slovo Klap. Členové společnosti Šlechta pak na některá setkání chodili vymóděni jako diplomatický sbor,“ popisuje Bernhardt některá specifika hospodských sdružení.
Stolní společnosti |
Při svých setkáních používali také svérázná přízviska. Ta často parodovala šlechtická jména. A tak byl třeba inženýr Elektrických podniků města Plzně Vilém Rösch překřtěn na Rytíře Williamse z Mansfeldova. Bydlel totiž v tehdejší Mansfeldově ulici.
Budoucí soudce Jan Sieger, který pocházel z Třemošné, zase používal titul Grad-pair Jochanán de Tremonches.
Kolik společností v Plzni fungovalo, se přesně odhadnout nedá. Některé měly žertovné názvy jako Hacašprnda či Čamburini. „Ve městě Plzni tehdy bylo kolem tří set hospod. Dá se říci, že společností mohlo být tak přes stovku. Třeba U Zlaté hvězdy byly hned dvě, Pijaristé a Šlechta,“ doplňuje Bernhardt.
Zdálo by se, že společnosti byly pouze výsadou mužů. Opak je ale pravdou. Patřily do nich i ženy.
„Často se jednalo o partnerky. Samozřejmě, že převládali muži, ale ženy nebyly v tomto směru nijak omezovány. Zvláštní případ byla Marie Pavelková, hospodská ze Zlaté hvězdy. Místní štamgasti ji měli rádi a říkali jí Matka Šlechty,“ informuje.
Sláva těchto sdružení začala upadat za první republiky a jejich úplný soumrak nastal v době okupace, kdy byla spolková činnost nacisty potlačována.
