Známý léčitel páter Ferda ve věku půl roku s rodiči, cvičení hasičů se sekyrkami z roku 1930, stavba plotu kolem zámecké zahrady v Akci Z z roku 1984, bourání děkanského domu, na jehož místě je dnes autobusový terminál z roku 1987, nebo lékař František Seykora s chotí v roce 1918.
To je jen nepatrná část z tisíců historických fotografií Spáleného Poříčí, které se nedávno objevily na webu města. Jedná se doslova o poklad, který od revoluce nashromáždil místní inženýr, fotograf a historik v jedné osobě Miroslav Tupý. Loni se ale rozhodl činnost ukončit a desítky krabic, šanonů a bedýnek s fotografiemi daroval městu.
„Archivu, který pan Tupý nashromáždil, ale i toho, jak nezištně fotografie městu předal, si hrozně vážím. Je to jakýsi fotografický zázrak, vstup do historie města,“ popsala šéfka infocentra ve Spáleném Poříčí Ivana Paseková.
Ve sbírce jsou fotografie, které historik získal od místních, velkou část ale pořídil sám. Akce či objekty totiž fotil třicet let. Obdiv a úcta k práci Miroslava Tupého prý šéfku infocentra motivovala k tomu, že v covidové době fotografie vytřídila a zpřístupnila veřejnosti.
„Loni na jaře se vše, včetně infocentra, zavřelo. Pojala jsem to tedy jako covidovou výzvu. Přece tu nebudu sedět a fňukat. Všechno ošklivé se musí převtělit do něčeho hezkého, jinak by nás koronavirus úplně semlel,“ myslí si Paseková, která by prý bez covidu neměla na tuto práci čas ani prostor.
Část infocentra totiž pokryly na čas hromady fotografií. „Věnovala jsem archivu loňský březen, duben a květen a od října nad fotografiemi sedím každý den třeba dvě, tři hodiny. Ale byly to radostné chvíle,“ líčí Paseková.
Radost má i z toho, že vystavení fotografií mělo efekt sněhové koule. „Lidem se to strašně líbí a nosí další historické fotografie. A někdy jsou to opravdové skvosty,“ říká žena, které v poslední době do archivu přibyly další stovky fotografií.
Jedním z pokladů je nález místního patriota Martina Pelikána, který doma objevil po svém dědečkovi Josefu Pelikánovi dvě krabice negativů nafocených v 50. letech.
„Paní fotografka v Blovicích mi je převede do elektronické podoby, kterou předáme panu Pelikánovi a výměnou za to snímky budeme moci zařadit do archivu města,“ popsala Paseková. „Jen málo lidí mělo v roce 1953 fotoaparát. Cenné jsou třeba fotografie jejich domácnosti. Díky nim vidíme, jak tehdy byla zařízená, jaké tam byly elektrospotřebiče,“ raduje se z objevu Paseková.
Archiv snímků už žije vlastním životem
Archiv si podle ní už žije vlastním životem. „Nepočítala jsem s takovou vlnou zájmu, stálo by za to s fotografiemi dál pracovat, zatím jsme udělali kalendáře, nabídli jsme v nich reklamu místním firmám, aby se nám výroba zaplatila a každá domácnost ve městě dostala jeden výtisk. I já tam mám fotografii z rodinného alba. Jsem na tohle kolektivní vzedmutí energie strašně pyšná, stejně jako další zdejší obyvatelé, kteří přispěli,“ popsala.
S pomocí fotografií se navíc mohla pustit do malého historického bádání. „V jedné divadelní hře se mluvilo o tom, že nad vchodem na starý poříčský hřbitov byl nápis. Říkala jsem si, že to je vymyšlené, protože když jsem se místních ptala, nikdo mi to nepotvrdil. Nechala jsem to být s tím, že je to básnická licence,“ popsala.
Vše se ale změnilo, když v archivu Miroslava Tupého našla fotografii s nápisem Odpočívejte v pokoji věrné dušičky. Co jste vy, budeme i my. Pokoj vám.
Paseková tedy nelenila, dala návrh radě města a písmomalíř nakonec nápis obnovil. „Když na zrušený hřbitov, ze kterého je krásně upravené pietní místo, dnes jdu a podívám se na nápis nad branou, zahřeje mě u srdce,“ popisuje. Podle jejího názoru by archiv, v němž jsou k nalezení další místní příběhy, vydal možná na několik knih.
