Studentky Kateřina Tomášková (vlevo) a Markéta Hovorková (vpravo) uspěly v

Studentky Kateřina Tomášková (vlevo) a Markéta Hovorková (vpravo) uspěly v soutěži s příběhem Evy Kleinové (uprostřed). | foto: archiv Markéty Hovorkové

V soutěži příběhů zaujaly osudy ženy, jejíž otec zahynul v Mauthausenu

  • 1
V koncentračním táboře Mauthausen zahynul otec dnes devětasedmdesátileté Evy Kleinové. Žena si živě pamatuje i den, kdy jejího otce odvedlo gestapo, přestože jí tehdy bylo teprve šest let. Její příběh teď sepsaly studentky Masarykova gymnázia v Plzni a uspěly s ním soutěži Příběhy 20. století.

Když v osudný červnový den v roce 1941 přišla tehdy ještě malá Evička Dekojová ze školy ve svých rodných Velvarech na Kladensku, doma našla maminku, dědečka i babičku. Všichni byli nešťastní. Plakali. Naříkali. Jejího tatínka ten den odvedlo gestapo.

Její životní příběh zpracovaly dvě studentky Masarykova gymnázia, Markéta Hovorková a Kateřina Tomášková, vnučka paní Kleinové, kterou zná díky stejnému bydlišti i Markéta.

"Obě víme, že Kaččina babička ráda vypráví příběhy ze svého mládí a že je podává velmi poutavě. Tento příběh slyšela Kačka již dříve a zaujal ji," vysvětluje Markéta Hovorková, proč se rozhodly zpracovat právě životní zážitky Evy Kleinové, rozené Dekojové. Ta se snažila sdělit dívkám co nejvíce detailů.

"Působila vyrovnaně, ačkoliv bylo vidět, že některé momenty rodinné minulosti v ní stále probouzí silné emoce," vzpomíná na tvorbu Hovorková a dodává, že i dívky měly místy co dělat, aby je nepřemohly emoce.

Otec malé Evičky a jejího staršího bratra Jaroslava doplatil na to, že jistá zaměstnankyně velvarského soudu, kde tamtéž pracoval jako revident, začala mít pletky s německými důstojníky a začala donášet gestapu. Upozornila také na nezákonné chování svých kolegů - poslech londýnského vysílání v budově úřadu a nehlášené držení zbraně.

Antonín Dekoj byl odvezen do Kladna, kde několik měsíců těžce pracoval, později, na přelomu let 1941 a 1942, byl deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu.

S rodinou mohl komunikovat jen dopisy, a to ještě velmi omezeně. Cenzoři veškerý obsah dopisů kontrolovali. Jakékoliv zakázané informace byly nemilosrdně vystřiženy, a to třeba i jména a příjmení. Dívky překvapilo, že všechny dopisy jsou formálně i obsahově téměř totožné.

Ve třech dopisech, odeslaných mezi lednem a březnem 1942, Antonín Dekoj s láskou vzpomíná na svou rodinu. "Ať se Jára pilně učí, na všecko ať dává pozor, a když má nějaký těžký úkol, musíš mu, mamino moje zlatá, sama pomoci, když já nemohu," psal v jednom z nich.

Třetí dopis už však vypadal, jako by jej psal za pana Dekoje někdo jiný. Děti nezmiňuje vůbec, namísto "Taťka" jako v předchozích dopisech se navíc podepíše "Tonda".

Pak korespondence utichla. Následovalo dlouhých pět měsíců nejistoty, během nichž rodina neobdržela ani řádku. Až v srpnu 1942. To přišel úřední dopis, kde jistý SS-Urtersturmführer vyjadřuje svou "upřímnou soustrast", němečtí lékaři prý udělali pro záchranu života Antonína Dekoje vše, co bylo v jejich silách.

Rodině nastaly krušné chvíle. O obživu se musela postarat maminka. Práce v zahradnictví nestačila, rodině pomáhali i přátelé a dobří známí. Ten konví mléka, ten zas tvarohem. Dekojovi se s nimi na oplátku dělili o tabák, který dědeček za války začal pěstovat, či o játra doma vykrmované husy.

Příběh vznikal několik dní

Statkáře, kteří pro ně dali něco stranou, objížděla maminka na kole, vždy potmě. Plna strachu. To aby ji nezastavilo gestapo.

Eva Kleinová si vybavuje také obraz rudého nebe při bombardování německých měst na konci války nebo to, jak do Velvar přijela Rudá armáda.

Dnes s odstupem několika desetiletí říká toto: "Válka je krutá, to je pravda, války ale vždycky vznikly proto, že někdo chtěl víc, než měl ten druhý. A ta lidská rozpínavost nezná meze."

Kromě toho, že si Kateřina Tomášková a Markéta Hovorková za zpracování příběhu odnesly cenu, označují za zajímavé i vyprávění paní Kleinové. "Byl to pro mě skutečně úžasný zážitek. Kačky babička vyprávěla poutavě zážitky z nejrůznějších oblastí tehdejšího života. Také jsem byla unešena starými fotografiemi, které si velice ráda prohlížím, ale ještě více než ty na mě působily již zmíněné dopisy. I pouhý dotek papíru, který nese něčí smutný osud, začtení se do německy psaných cenzurovaných řádek pozdravů, pohled na oficiální instrukce líčící 'spokojenost' v táboře a hlavně mé rozrušení při čtení 'upřímné lítosti' psané jménem jakéhosi SS-Manna asi nikdy nezapomenu," hodnotí Markéta Hovorková.

Příběhy 20. století

V soutěži Příběhy 20. století vyhlášené neziskovými organizacemi Post Bellum a Pant získaly studentky Kateřina Tomášková a Markéta Hovorková první cenu v kategorii 16 až 18 let. Přihlášení měli za úkol zdokumentovat příběhy prarodičů, rodičů, sousedů, známých či kteréhokoli jiného pamětníka.

Kateřina Tomášková ji doplňuje. "Musím říct, že setkání bylo chvílemi i emotivní. Moje babička jako bývalá učitelka umí vyprávět velice poutavě," říká Kateřina. 

Tvorba příběhu zabrala dívkám několik dní. Jedno dopoledne se sešly s Evou Kleinovou, poslouchaly a zaznamenávaly si digitálně její vyprávění. Poté naskenovaly dobové fotografie a dopisy a druhý den začaly pracovat na písemném zpracování příběhu.

Dívky plánovaly také výlet do Velvar, kvůli nedostatku času k tomu ale nedošlo. "Psala jsem poté několik žádostí do různých institucí, do KZ Mauthausen nebo Státního oblastního archivu Praha. Buď jsem žádnou odpověď nedostala, nebo mi dotazovaní nedokázali pomoci," říká Tomášková.

"Některé informace jsme také získaly z knihy o táboře v Mauthausenu. Většinu jsme ale čerpaly z vyprávění paní Kleinové," doplňuje Hovorková.

Markétě přijde téma druhé světové války a koncentračních táborů zajímavé již dlouho. "Plánuji i dál číst knihy s touto tematikou. A pokud se mi naskytne příležitost, velice ráda bych se pustila třeba znovu do zpracovávání příběhu nějakého pamětníka. Pokud do toho půjde Kačka se mnou, bude to skvělé," zamýšlí se Markéta Hovorková s tím, že i samotné setkání s pamětníkem a možnost se o téhle smutné historii bavit, je nesmírně obohacující.