Ida Kaiserová žije více než 40 kilometrů od Plzně v malém městečku na Plzeňsku. Protože bydlí právě zde a navíc je socioložka, dokáže vnímat problémy podobných míst, kterým se říká periferie.
Za úplně největší problém těchto míst považuje nedostatek služeb, jako je dopravní obslužnost nebo terénní sociální pomoc. Děsí ji i situace některých základních škol v malých obcích. Přesněji těch, které jsou v područí politiků, kteří školu berou jako prostředek k dobývání renty a ne jako místo, kde by všechny děti měly rovný přístup ke vzdělání.
Ida Kaiserová je zapojená do projektů z oblasti školství, sociálních služeb a rozvoje regionu. Protože díky tomu může posuzovat funkčnost některých rozhodnutí krajských či celostátních politiků, zpracovávala svůj pohled na Plzeňský kraj pro spolek Milion chvilek.
V místech podobných tomu, kde žijete, je také hodně lidí zatížených exekucemi. Jak se to podle vás stalo?
Lidé si půjčovali, protože jejich příjmy neodpovídaly životním nákladům. Když člověk dlouhodobě žije v nedostatku, musí se to projevit a člověk se zadluží, aby měl rodinu z čeho zajistit.
Většinový názor ale spíše zní: lidé s exekucemi si půjčovali na to, co nepotřebovali, a za problémy si mohou sami.
A co střední třída? Také má hypotéky. Protože nedosáhne na bydlení, nemá na něj hotovost. To je jiný způsob, jak si člověk zvětšuje příjem, který momentálně nemá. Jisté ale je, že exekuce jsou z většiny důsledkem toho, že půjčovací průmysl neměl v Česku žádné mantinely. V sociálně zatížených oblastech je souvislost problémů lidí s exekucemi podstatná a přímá.
Vnímáte to tak, že zbavit se v krátké době problémů s exekucemi je hlavní úkol České republiky?
Určitě, ale nesměřujeme k tomu. I proto, že v zemi panuje předsudečný způsob přemýšlení, že každý si exekuce zavinil sám.
Jak se projevují lidé, kteří exekuce mají?
Když je člověk zatížený dluhy, je paralyzovaný jeho způsob přemýšlení o budoucnosti. A to je špatně. Navíc je dluh velmi často nespravedlivě vytvořený a člověk začíná život vnímat tak, že v něm není spravedlnost. A nezáleží na tom, jestli je nositelem nespravedlnosti stát nebo trh.
Ale zadlužený člověk pak může udělat cokoli, protože přestane věřit, že něco má ještě smysl?
Nedá se říci, že tito lidé jsou schopní všeho. Jsou spíše apatičtí, nedůvěřiví, nic nedělají pro své okolí, protože na to nemají chuť ani kapacitu. Navíc přenášejí na děti neúměrnou zátěž té situace a projevuje se to třeba tím, že děti opouštějí střední školu, aby začaly vydělávat a pomáhaly rodičům splácet dluhy. Je to mlhavá nehezká budoucnost, která pro životní směr nikdy není dobrá. Pokud má být člověk aktivní, funkční, spokojený, musí nějakou důvěru ve vlastní budoucnost mít. Problém je netečnost státní správy, spoluobčanů, což je pro každého člověka, který v takové situaci je, šílený zážitek.
Jak z toho ven?
Pokud se má v kraji sociálně-ekonomická situace zlepšit, je potřeba zvýšit vzdělanost obyvatel. Ale školy v periferních oblastech mají velké specifické problémy, které nepřispívají k tomu, že by se vzdělanost rozvíjela.
Je to nedostatek kvalifikovaných učitelů? Nedostatek peněz na školství v obcích?
Problém není nedostatek peněz. Hlavní problém je, že zmizel střední článek řízení školství, tedy okresní úřady, při kterých fungoval i školský úřad, který metodicky dohlížel a podporoval školy ve svěřeném prostoru.
Dnes jsou zřizovatelem i velice malé obce a na radnici sedí často starosta či starostka, kteří nemají k řízení školství žádnou kvalifikaci. A protože škola může být relativně velkým zaměstnavatelem, kdo ovládá školu, může distribuovat pracovní místa. Pracovní místa, která se z dálky velkého města jeví jako neatraktivní, třeba uklízečka, školnice nebo kuchařka, mohou být v malé obci, odkud se těžko dojíždí za prací, něčím velice cenným. A když někdo může distribuovat něco takového, má v rukou moc, nechce se o ni nechat připravit. Takže škola přestává být místem, kde dochází primárně ke vzdělávání dětí. Stát tím, že zrušil střední článek, nemá žádnou reálnou možnost situaci ovlivňovat.
Není to tedy třeba tím, že jsou tam nekvalitní učitelé?
Často se zasahuje do kompetencí ředitele. To je ten profesionál, ale pak nemůže uplatňovat svůj způsob řízení, protože si musí nechat mluvit do toho, kdo tam bude zaměstnaný a jak se ve škole bude učit.
Chcete říci, že když je třeba kreativní ředitel, který má nápady, jak zapojit do školských projektů třeba místní romské děti, tak se proti němu postaví komunita obce, která řekne, proč bychom tu měli pomáhat někomu s předškolním vzděláváním?
To je přesné. A nemusí jít jen o Romy. Sociální struktura v obci je nějak nastavená a ředitel by měl logicky usilovat o to, aby děti měly co nejrovnější přístup ke všemu, co se ve škole distribuuje. Ale to může někomu připadat špatné. Jistí lidé se mají protežovat a jistí lidé se protežovat nemají. A to se může týkat i dětí. Když chci dětem ze sociálně slabých rodin pomoci, musím jim vytvořit podmínky. A vedení obce, která je zároveň zřizovatelem školy, často nemá praktický zájem na tom, aby škola fungovala jako stimulující prostředí pro všechny, jako prostředí sociální podpory.
Škola se tedy stává součástí volebního boje v obci, přitom by měla být nezávislá a odborně vedená.
Já si myslím, že to není volební boj, ale pouze snaha udržet si moc a kontrolu nad rentou. V makroekonomických souvislostech se o tom píše jako o dobývání renty – nějaká korporace se přisaje na státní příjem a ten dokonale vyčerpává, aniž by to přispívalo okolnímu společenství. V obci to v malém funguje úplně stejně. Určití lidé si obsadí pozice, na které stát každý měsíc pošle peníze.
Chcete říci, že kdyby školy vedl školský odbor okresního úřadu, který by nebyl závislý na názoru většiny v obci ve volbách, vedl by ji lépe?
Ano, protože by měl daleko silnější odbornou složku. S tím souvisí ještě jeden problém. Ve velkém městě typu Plzně je odbor školství, který vede třeba bývalá učitelka nebo vysokoškolsky vzdělaný ekonom, zkrátka osoba, která je schopná manažerským způsobem systém stimulovat.
Jsme tedy v situaci, kdy máme nejméně dvourychlostní školství. Zřizovatel ve velkém městě má pod sebou odbornou nepolitickou sílu, která se snaží školy odborně řídit, ale pak máme školy, nad nimiž je zřizovatel, který je politickou figurou, často velice špatně kvalifikovanou s úplně jinými zájmy, než je rozvíjení vzdělávání. Přitom v ústavě je zakotveno, že vzdělání je dostupné každému dítěti a stát by měl zaručovat nějaký standard, ale on ho tímto způsobem organizace školství není schopný zaručit.
Pak inteligentní dítě z chudé rodiny nemůže jít na vysokou školu a celá společnost je ochuzená o potenciál tohoto člověka, který by mohl být lékařem, vědcem...
Nebo by získal slušné vzdělání, které by uplatnil v místě, kde vyrostl a přispěl by tak k jeho rozvoji. Navíc Západočeská univerzita v Plzni má u mnoha oborů nouzi o zájemce. A ideálním zájemcem jsou děti, které v okolí vyrostly. Ale kvůli tomu, že už se na základní škole významným způsobem jejich rozvoj zbrzdí, nikdy neudělají střední školu, kde by jim někdo říkal: jdi na vysokou školu, protože na to máš. Když tento stimul chybí, talent se nerozvine a doplatíme na to všichni, protože čím vzdělanější pracovní sílu máme, tím lepších dosahuje výsledků celý stát.
