Vojtěch Bílý pracuje jako dobrovolník organizace SIRIRI, která se zaměřuje právě na Středoafrickou republiku.
„V Plzni jsem strávil větší část svého života, mám tu kontakty a přátele. Patří mezi ně i paní profesorka Bělohlávková, která mne několik let učila francouzštinu. Spolupráce s městem Plzeň a organizací SIRIRI na podporu programu Škola hrou ve Středoafrické republice vznikla na základě impulzu právě paní profesorky Bělohlávkové, to ona podnítila setkání s panem primátorem,“ vysvětluje Vojtěch Bílý, který je v současnosti ředitelem SIRIRI.
Africké děti jsou podle něho mnohem živější, než ty v Česku. „Je těžší si udržet jejich pozornost a zájem, pokud na ně nechcete vzít bič a ječet na ně od rána do večera. Často jich máte ve třídě mnohem víc, než je třeba běžná česká norma. Na druhém stupni základní školy jsem měl třeba jednu třídu, kde bylo skoro čtyřicet žáků, v dalších třídách jich bylo něco málo přes třicet. To se ale jedná spíše o výjimku. Na afrických školách je běžné mít třídu třeba i o osmdesáti prvňácích,“ říká Vojtěch Bílý.
Situaci výrazně ztěžuje fakt, že učitelé ani žáci nemají k dispozici skoro žádné nebo vůbec žádné učebnice ani sešity.
„Myslím, že kdejaký evropský učitel by nad touto realitou nevěřícně kroutil hlavou. Středoafričtí učitelé jsou nuceni poradit si s tím, co mají, musí umět improvizovat a mít svatou trpělivost. Jsou to ale lidé, kteří vyrostli v režimu cukr a bič, téměř nikdo nemá vysokoškolské vzdělání, velká část z nich nemá ani maturitu, a tak i přes jejich obrovskou odvahu pouštět se do tak zodpovědného úkolu jsou výsledky jejich snažení nevalné,“ konstatuje Bílý.
Ten se do Středoafrické republiky (SAR) dostal náhodou. Dlouhodobě měl v plánu odjet do Afriky a věnovat se tam nějaké smysluplné činnosti. Když ale studoval střední školu ve francouzském Dijonu, dozvěděl se přes kamarádku o organizaci SIRIRI.
„Děti v SAR o vzdělání zájem mají, otázkou spíše je, o jaké vzdělání. Všichni tam nějak chápou, proč je dobré naučit se číst, psát, počítat a ideálně ještě francouzsky. Nicméně motivovat studenty, aby zůstali ve škole až do maturity nebo aby rodiče investovali do vysokoškolského vzdělání pro svoje děti, je nelehký úkol. Pro drtivou většinu Středoafričanů je jakékoliv vyšší vzdělání zcela neperspektivní,“ podotýká.
