Na Doubravce paneláky vpadly mezi domky, utrpělo i historické jádro

  • 66
Plzeňská čtvrť Doubravka byla první v krajském městě, kde v 60. letech minulého století vyrostly desetipodlažní věžáky. Podle odborníků ale paneláky, byť některé byly i nižší, narušily zástavbu rodinných domů a zničily historické jádro Doubravky.

K poválečné bytové výstavbě byla plzeňská čtvrť Doubravka vybrána hned druhá po sídlišti Slovany, přestože se nacházela relativně daleko od centra města.

„Vedle dostatku volného místa a napojení na stávající infrastrukturu hrálo významnější roli usnesení politických orgánů města, které si zde chtěly nanečisto vyzkoušet přestavbu starých plzeňských čtvrtí. Původní podrobný územní plán z roku 1958 od architektů Miloslava Sýkory, Vladimíra Štrunce a Klementa Štíchy počítal s doplněním stávajícího území o 3 350 bytů, s plynulým přechodem zástavby do okolní krajiny a s nepatrným podílem demolic,“ vysvětluje historička architektury Martina Koukalová.

Sídliště Doubravka

Situace se ale nakonec změnila. Po dokončení první etapy v roce 1962 vypracovali architekti novou variantu plánu, která se přiklonila k razantnější přestavbě Doubravky včetně užití nových typových podkladů, díky nimž mohly být původně plánované nižší domy nahrazeny věžovými objekty.

„Většina panelových domů vyrostla na Doubravce v drobných prolukách mezi starou zástavbou s tím, že část takzvaných dotykových území byla zbourána. Čtvercové bloky s rodinnými domy na mnoha místech necitlivě a bez ohledu na uliční čáru narušila panelová výstavba, která svými rozměry kontrastuje s původním rázem čtvrti. Zaniklo také historické jádro Doubravky,“ konstatuje Koukalová.

Sídliště je ze západu ohraničené řekou Úslavou, ze severozápadu železniční tratí do Prahy, ze severu vrchem Chlumem, z východu Špitálským lesem a z jihu Úslavským údolím.

V šedesátých letech tu vzniklo 5 243 bytů pro 13 tisíc lidí. Poměrně dlouhá doba vzniku byla terčem kritiky. Média tehdy psala, že se stavba sídliště „táhla jako sirup“.

„To souvisí s obvyklým problémem socialistického stavebnictví. Přestože se zvyšovala produktivita práce a stavebním podnikům se s menšími nebo většími výkyvy dařilo dokončit plánovaný počet bytů, výroba nedokázala pokrývat poptávku po materiálu. Přes všechny propagované úspěchy socialistického stavebnictví rostl na konci 50. let počet nových bytů pomalu a kvůli relativně vysokému přírůstku obyvatel se bytová nouze prohlubovala,“ uvedla Koukalová

Podotkla, že na stavbě vázla i organizace práce a kvůli nedostatečné mechanizaci se ještě řada úkonů musela dělat ručně.

Od počátku 60. let pak stoupala rozestavěnost sídlišť, na vině byl mimo jiné nedostatek peněz na finální úpravy interiérů. Později se do otázek bytové výstavby začala zapojovat i veřejnost prostřednictvím různých diskuzí a anket.

„V roce 1961 měli Plzeňané možnost navštívit výstavu Nové bydlení, kde se mohli seznámit s projekty plánovaných plzeňských sídlišť i novými typy domů a prohlédnout si vzorový byt pro čtyřčlennou rodinu zařízený nábytkem i doplňky. Tento prototyp se poté uplatnil právě při výstavbě sídliště Doubravka,“ připomněla Martina Koukalová.

Martina Koukalová

Historička architektury Martina Koukalová se podílela na projektu „Panelová sídliště v ČR jako součást městského životního prostředí - zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ v rámci výzkumu národní a kulturní identity (NAKI) ministerstva kultury. Zabývala se i doubraveckým sídlištěm.

První obytné domy zde začaly růst v roce 1962 a výstavba pak pokračovala po etapách jedno celé desetiletí, v jehož průběhu se původní dispoziční ani architektonické řešení domů nijak výrazně neupravovalo.

„Během období opravdu pokrokových diskuzí o budoucnosti bydlení se na Doubravce postavilo sídliště, jehož realizací se bez větších ambicí pouze pionýrsky zkoušela panelová technologie,“ dodává Koukalová.

Obytné domy na sídlišti Doubravka podle ní vlastně prověřovaly možnosti objemové typizace na základě panelové technologie.

„Kromě typů realizovaných již na sídlišti Slovany zde nově vyrostly dlouhé deskové domy o sedmi podlažích, čtyřpatrové bodové domy a také desetipodlažní věžáky,“ podotkla historička.