Na starobní důchod tato seniorka nárok nemá, neodpracovala minimální počet let. Když si zakoupí veškeré potřebné léky, z dávek hmotné nouze jí mnoho nezbude. „Proto jsme jí poskytli materiální a potravinovou pomoc,“ říká Lada Vlčková, vedoucí terénního programu Diecézní charity v Plzni.
Loni tato služba pomohla 228 lidem, 34 z nich bylo starších 65 let. Někteří senioři se stydí si o pomoc říci, jiní o možnostech nevědí.
„Někteří pociťují stud za to, že nevychází s penězi, nebo za to, že si o jejich peníze říkají rodinní příslušníci,“ popisuje své zkušenosti Monika Hajšmanová, pověřená vedoucí oddělení sociálních služeb úřadu centrálního plzeňského obvodu.
Ročně řeší desítky případů nouzí ohrožených seniorů. A málokdy se setkává s tím, že by senior přišel požádat o pomoc sám. Zpravidla na jeho tíživou situaci upozorní někdo jiný, například ošetřující lékař nebo sousedé. Některé případy odhalí i sociální odbor při svých šetřeních v terénu.
Hajšmanová si vybavuje také případ, kdy žena přišla na sociální odbor upozornit na problematickou situaci své sousedky. Její syn evidentně nechtěl pracovat a parazitoval na ní.
Odbor syna přesvědčil k tomu, aby se zapsal do evidence úřadu práce a získal nárok na dávky, zároveň mu pomáhal s nalezením práce.
„Co se týče pomoci samotným seniorům, s ohledem na zdravotní stav se nabízejí různé sociální dávky a příspěvky, další možností jsou potravinové či hygienické balíčky charity,“ jmenuje Monika Hajšmanová.
Podobnou zkušenost má i Dana Krausová, vedoucí sociálního odboru městského obvodu Plzeň 1.
„Stává se, že si senioři o pomoc neřeknou. V některých případech nevědí, kam se obrátit, někdy se stydí si o pomoc říct. Je to generace zvyklá problémy řešit sama a nezatěžovat jimi nikoho dalšího. Mnohdy ani rodina neví, v jaké situaci se senior nachází,“ líčí Krausová a dodává, že kromě sousedů upozornění může přijít od vlastníků bytů, ale třeba i od městské policie.
Od ní se dozvěděli sociální pracovnice o handicapované paní, která žila se svým přítelem ve stanu na okraji Plzně. Po vyřízení dokladů a podání žádostí o důchod a dávky se pár mohl přestěhovat.
Podle Aleny Hynkové, vedoucí sociálního odboru magistrátu, potřebují zpravidla nejvíce pomoc ti, kteří si o ni neřeknou. „Byli vychováváni v tom, že přiznat chudobu nebo jakýkoliv nedostatek je jejich osobním selháním. K takovým lidem se obtížně dostáváme,“ je si vědoma Hynková.
Do finančních potíží se mohou snadno dostat i mladé rodiny
„Současná doba klade poměrně vysoké nároky nejen na seniory, ale i na běžnou populaci. Senioři mohou své potíže skrývat z obavy, aby neztěžovali život ještě svým dětem nebo vnoučatům,“ zamýšlí se plzeňský psycholog Karel Bröckl.
Navíc řada seniorů má zafixovánu dobu, kdy prarodiče svým potomkům i vnoučatům finančně pomáhali. „Mohou i dnes mít dojem, že se od nich čeká, že svým dětem pomohou,“ upozorňuje Bröckl.
A zmiňuje i další věc, která může situaci komplikovat. „S přibývajícím věkem se snižuje schopnost orientovat se v prostředí,“ říká Bröckl. Pomohlo by podle něj to, že by starším lidem někdo celý systém osvětlil.
Počty seniorů, kterým hrozí chudoba, k dispozici nejsou, je však jasné, že staří lidé jsou nejohroženější skupinou. Podle Hynkové se však do finančních potíží mohou poměrně snadno dostat i mladé rodiny. Zmiňuje také takzvané sendvičové generace, tedy rodiny, které se starají zároveň o své děti i své rodiče.
