Získat výjezdní doložku, k tomu devizový příslib a pak se jet podívat na pár dní na Západ bylo ještě před 30 roky nedosažitelným snem pro hodně obyvatel tehdejšího Československa. Kdo povolení získal a v bance si mohl vyměnit pár korun za tvrdou kapitalistickou měnu, přes známé zkoušel kontaktovat veksláky, u kterých pak načerno měnil další peníze.
Zbývalo jen vymyslet, kam tyto peníze schovat, aby je na hranicích nenašli při důkladných kontrolách celníci a vytoužená cesta neskončila už na hranicích.
Poslední stovky metrů před západní hranicí tehdy vyvolávaly skličující pocity. Nejprve se objevily cedule zakazující dále vstup, protože tam začíná několikakilometrové hraniční pásmo. Pak následovala celní a pasová kontrola, kontrola celního prohlášení, v krajních případech důkladná prohlídka tašek, auta i osobní prohlídka, jestli československý občan něco nepašuje.
Když pohraničník zvedl na české straně závoru, která byla běžným autem neprorazitelná, ještě nebylo vyhráno. Následovalo většinou několik stovek metrů „území nikoho“. Prázdný pás československého území, kde pohraničníci nebo vojáci mohli zasáhnout.
Pak následovalo mnohem rychlejší odbavení na německé straně. Když pak dal německý celník pokyn: Jeďte, vytoužená cesta se stala realitou.
Co viděli lidé na hraničních přechodech, byl ale slabý odvar zabezpečení stovek kilometrů přírodní hranice socialistického Československa s kapitalistickou Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.
Útěkům z republiky bránilo ještě na konci 80. let minulého století několik drátěných a signálních stěn v různých vzdálenostech od sebe.
Pohraničníci pravidelně upravovali pásy zeminy mezi ploty, aby byly vidět stopy případných narušitelů. V prostorech u drátěných stěn se pohybovaly hlídky pohraničníků se psy, oblast nepřetržitě střežili z hlídkových věží - pozorovatelen. Kdekoli mohly být navíc ukryté nástrahy.
Některé jen způsobily poplach pohraničníkům, jiné mohly například automaticky rozsvítit silné reflektory v prostoru, kterým se chtěl někdo dostat z hlídané republiky.
Od 50. let do roku 1965 býval jeden z plotů trvale pod proudem, bylo v něm napětí tisíců voltů. I nechtěný dotek mohl být smrtelný.
Podle jednoho z bývalých pohraničníků hranici s tehdejším západním Německem střežily tři brigády pohraniční stráže - sídla měly v Chebu, Domažlicích a v Sušici. Další tři brigády měly na starosti hranici s Rakouskem.
Roty pohraniční stráže měly speciální ústředny
„Každá měla kolem 3,5 tisíce lidí. Většinou je tvořili vojáci základní služby, byli v nich i občanští zaměstnanci. Na hranicích se socialistickou Německou demokratickou republikou, Polskem, Sovětským svazem a Maďarskem byly útvary tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, zastřešovala je správa ochrany hranic. Rozdíl byl v tom, že brigády střežící tehdejší hranice s kapitalistickými státy byly vysloveně vojskové útvary schopné vykonávat kdekoli samostatnou činnost,“ vysvětlil muž, který sloužil mnoho let v uniformě pohraničníka na hranici se SRN v tehdejším Západočeském kraji.
Roty pohraniční stráže bývaly vybavené speciálními ústřednami. Jedna zajišťovala spojení pohraničníka z terénu s příslušníkem sloužícím u ústředny na rotě. „Pohraničník v terénu měl takzvané pojítko. Skládací kovové zařízení s konektorem na kabelu. Když jej připojil do některé ze zástrček u stěny, hned byl spojený s příslušníkem u ústředny,“ vysvětlil bývalý pohraničník, který si nepřál odhalit svoji identitu.
Sloužící na rotě měl před sebou ještě druhou velkou kovovou bednu s kontrolkami. Ta byla napojená na signální stěnu. Jakmile někde došlo k jejímu narušení, ať člověkem nebo zvířetem, rozsvítila se sloužícímu vojákovi před očima kontrolka úseku a rozezněl se zvonek.
„Služba u toho seděla 24 hodin denně. Když se rozezněl signál, bylo podle úseku předem jasně stanoveno, kolik lidí s jakým vybavením vyjíždí. V době říje nebylo výjimkou, že jelena nezastavilo vůbec nic. Ostnaté dráty neostnaté dráty, sroloval stěnu a šel za svým,“ vybavil si pohraničník.
Na narušitele posílali samostatně útočící psy
Z odtajněných záznamů vyplývá, že v některých úsecích byly na hranicích s kapitalistickými státy používané na dálku ovládané kotce. V případě podezření na pohyb narušitele v zakázaném pásmu mohly být takto vypouštěné i smečky cvičených psů, vyplývá z historických dokumentů.
Na území současného Plzeňského kraje měli pohraničníci chovnou stanici psů v Domažlicích. Psi, kteří úspěšně prošli výcvikem, měli označení SUP - samostatně útočící pes. Při zásazích byli na narušitele posíláni i dva najednou.
„Byli cvičení, aby šli na ruce. Při výcviku figuranti používali speciální rukávy. Také jsem si to zkusil. Nebylo to vůbec nic příjemného, když do každého byl zakousnutý jeden pes a každý tahal jinam,“ zavzpomínal bývalý strážce hranice.
Akce Kámen: ďábelsky krutá hra StB
Pohraniční oblasti se SRN si po únoru 1948 vybrala komunistická tajná bezpečnost k provokaci známé jako Akce Kámen. Zaměřená byla na lidi, kteří plánovali emigrovat z Československa do americké zóny v Německu.
Státní bezpečnost dokázala v krátkém čase vytvořit falešnou hranici, úřadovnu i falešného důstojníka americké rozvědky. Děsivé divadlo pokračovalo i po výslechu, kdy se chycený většinou rozpovídal americkému důstojníkovi. Cestou z úřadovny do sběrného tábora takový člověk obvykle „zabloudil“ zpět do Československa nebo byl do něj unesen.
„Oběti netušily, že něco takového na ně bylo narafičené. Druhá zrůdnost byla v tom, že se nesměli dozvědět, že do Německa nevkročili. Bývali odsouzeni za to, že se jim nepodařil pokus o přechod hranic. Oběti samy sebe obviňovaly, že zabloudily. Až do konce života netušili, že do Německa ani nedošli,“ vysvětlila badatelka Václava Jandečková. První falešnou hranici vytvořila StB na Domažlicku, na Všerubsku.
První Akce Kámen se podle badatelky uskutečnila v dubnu 1948. Velkými rybami, které měly v téhle síti uvíznout, byli dva zpravodajští důstojníci z ministerstva vnitra. Měli informace o lidech z StB s podivnou minulostí z válečných let.
„Státní bezpečnost zjistila, že metoda funguje, a začala tento postup používat i na dalších místech. Od počátku věděli, že je to v rozporu s mezinárodním právem,“ řekla Jandečková. Podle jejích zjištění metodu Kámen tajná policie používala v případech, kdy vše ostatní selhalo.
„Nejprve byl dotyčný provokovaný, pak se objevil agent. Tajná bezpečnost obsadila prázdný dům, nebo se do něj vybrala. Rychle ho vybavila vším potřebným včetně hrnečků. Když chudáka zatkli, prošel v něm výslechem. Po jeho skončení ho důstojník poslal na vlak do tábora. Cestou zabloudil nebo byl zatčen. Každý z příslušníků přesně věděl, co má v domě sbalit a jak co nejrychleji odjet. Vše měli zpracované do nejmenších detailů, i kdo co řekne,“ odhalila děsivou realitu badatelka.