Nejsem sběratel dobytých vrcholů, tvrdí dvaasedmdesátiletý horolezec

  10:25aktualizováno  10:25
Čestmír Lukeš procestoval pohoří téměř po celém světě. Ve dvaasedmdesáti letech se rozhodl, že kariéru výstupů na hory vyšší než pět tisíc metrů již ukončí. „Tam vás nemine nocování na ledovcích. A já si řekl, že jsem se namrzl už dost,“ říká s úsměvem v rozhovoru pro MF DNES horolezec.

Čestmír Lukeš se dá bez nadsázky nazvat nejzcestovalejším horolezcem západních Čech.

„Sice jsem byl na všech kontinentech kromě Antarktidy, ale nikdy jsem nebyl takzvaným sběratelem dobytých vrcholů. Cestování spojené s horolezectvím mne vždy přitahovalo především kvůli kontaktu s lidmi, kteří v horách žijí,“ říká dobrodruh, který střídavě žije ve švýcarském Roveredu a v českém Rabštejně nad Střelou na Plzeňsku. Se svými zážitky z cest seznamuje posluchače na poutavých přednáškách.

Nedávno jste se vrátil z Peru, kde jste zakončil kariéru výstupů nad pět tisíc metrů.
Vysoko v horách člověka nemine nocování na ledovcích. A já jsem si řekl, že jsem se už namrzl dost. Od doby mé emigrace v roce 1971 jsem byl pořád na expedicích po celém světě. Výprava do Peru byla nádherná od A až po z. Je to sice už více než měsíc, co jsem se vrátil, ale mám pocit, jako bych tam částečně ještě byl.

Fotogalerie

Které výstupy jste v Peru absolvoval?
Za cíl jsem si dal podle mého názoru nejkrásnější horu světa Alpamayo (5 947 metrů). Po aklimatizaci jsem se na vrchol vydal s peruánským horským vůdcem. Byl to fantastický zážitek. Dalo by se říci, že to je čarovná hora. Netušil jsem ale, že jsem o fous unikl smrti. Vrchol je jako cukrová vata – nafoukaný sníh, který nedrží. Dva dny poté, co jsme byli na vrcholu, to spadlo a zabilo tři lidi. Neštěstí se stalo v takovém ledovcovém žlabu směrem k vrcholu, který je v posledních letech jedinou cestou. Dalším cílem byl Huascarán (6 768 metrů, nejvyšší hora Peru), pod kterým je od roku 1970 pohřbená expedice Čechoslováků. Se třetinou jsem se znal. Výstup na vrchol se nám ale nakonec nepovedl. V noci, kdy už jsme byli ve výšce 5 300 metrů, přišel příšerný vítr. Čtyřicetiletý horský vůdce, mimochodem vynikající chlapík, jak fyzicky, tak charakterem, se ve čtyři ráno, kdy jsme chtěli odejít na vyšší a poslední tábor, podíval na předpověď počasí. Byla hrozná. Dva dny vichru a zimy. Řekl jsem: Tak to ne. On mi sice nabízel, že pokud bych za každou cenu chtěl na vrchol, půjdeme. Já jsem mu ale řekl: Všichni tři (kromě horského vůdce ještě kuchař a nosič, pozn. red.) jste tátové od rodin. Takže Huascarán jsem nezdolal. Ale to vůbec nevadí. V Peru jsem strávil měsíc a měl tak dostatek času na kontakt s místními skvělými lidmi. Nelituji jediné vteřiny z této expedice.

Kdy jste poprvé vystoupil nad pět tisíc metrů?
Na Kavkaze na Elbrus (5 642 metrů). To bylo rok před mojí emigrací. Těsně po emigraci pak na Kilimandžáro (5 895 metrů). Následoval masiv Mount Kenya, Himaláje a tak dále. Dvě až tři expedice za rok do pohoří po celém světě.

Je výstup nad pět tisíc metrů něčím specifický?
Nedržte se té hranice. Trénink je potřebný i na nižší hory. Hranici pěti tisíc metrů jsem si dal já. Řekl jsem si, že už na tyto expedice nebudu chodit, protože v 72 letech je toho už dost. Náročné výkony jsou na čtyřtisícovkách zrovna tak. Záleží na tom, jak je strmý terén nebo například jak málo se člověk aklimatizoval. Například na výstup na švýcarské čtyřtisícovky je potřeba se před tím dobře připravit. Dvakrát či třikrát vyběhnout na něco nižšího.

Jaká dobrodružství máte v plánu teď?
Mám v úmyslu se víc věnovat cyklistice a pokračovat v túrách na lyžích, které dělám už od roku 1980. A s horami samozřejmě nekončím. S horolezectvím se nedá skončit. To je hobby jako každé jiné. Jiní například sbírají známky. A horolezectví je zrovna taková láska. Člověk, který je miluje, nemůže žít bez výstupů a rozhledů. Jeden z mých blízkých cílů je například 7. ledna odletět do Kanady do nejzapadlejších končin a se dvěma kamarády provozovat heliskiing (lyžaře vysadí vrtulník vysoko v horách, odkud sjíždí v hlubokém sněhu, pozn. red.). Také čekám, jak se v některých končinách uklidní situace. Rád bych například podnikl něco v horách v Etiopii, ale to teď není možné. Bohužel do mnoha zemí, kde jsme byli, se dnes už kvůli bezpečnosti nedá jet.

Kdy a kde u vás láska k horolezectví začala?
S horolezectvím jsem začal v sedmnácti letech na Radyni. V říjnu tomu bude pětapadesát let. Před tím jsem jezdil za juniory rychlostní kanoistiku. Už tenkrát se mi ale více líbil sport, který se dá provozovat o víkendu. Kdybych v kanoistice postoupil do mužů, tak bych si neškrtl, pokud bych na Radbuze netrénoval každý den. Vztah k horolezectví se stupňuje. Nejprve mne přitahovaly skalky a hrubé skály. Někdo u toho zůstane a dostatečně se vyřádí i na tří až čtyř vysokých buližnících. Někdo touží po vrcholech kvůli rozhledu. Mně se postupně líbilo chodit více a více do velkých hor. Postupně mne nadchly i další zážitky mimo horolezectví, jako je setkání s lidmi v Tibetu nebo například naposledy v Peru. To jsou zážitky, které jdou pod kůži.

Tibet je velice specifická země. Ovlivnila Vás?
Určitě. Buddhismus není náboženství, ale životní filozofie a proto se mi šíleně líbí. V Tibetu jsem byl pětkrát. Žiji navíc ve Švýcarsku, kde je v emigraci přes tři tisíce Tibeťanů. Do devadesátého roku jsem byl tímto s nimi na jedné lodi. Cítím s nimi. Už 70 let mají okupaci a přitom zůstávají neuvěřitelně sympatickými lidmi. Mezi Tibeťany ve Švýcarsku neznám nikoho, kdo se neusmívá a není v pohodě.

Hory jsou ale také nebezpečné. Jaký musí člověk být, aby v nich obstál?Od narození se v podstatě každý den podrobujeme nějakému riziku. Horolezec především nesmí nikdy nic podcenit, protože to se může velice často vymstít. Já jsem si jakžtakž dával pozor, ale párkrát jsem měl i štěstí. Důležitá je pochopitelně i intuice. Té se lze doučovat. Čím více jste v přírodě, tím lépe ji vnímáte. Kdo se například hodně často pohybuje na ledovcích, tak ví, kde na něj může číhat trhlina. Když očekávám, že tam někde může být, i když je novým sněhem dobře zakrytá, musím udělat maximum proto, abych tam nezahučel. To jsou instinkty a intuice. U mne také hrála důležitou roli síla vůle. Když se něco stalo, neházel jsem flintu do žita. Například jsem si zlomil nohu v horách, když jsem tam byl sám. Někdo to v podobných situacích zabalí. Důležité také je, s kým do hor jdete. Člověk si léty vybírá lidi, kteří nejsou ukvapení, nerváci a podobně. V horách nepřipadá v úvahu, abych šel na náročnou túru s někým, kdo tam bude zmatkovat. A pak je také nutná důkladná sebereflexe. Nemohu jít někam, kde mám pochyby, že bych to nemusel zvládnout fyzicky či psychicky. To si na to raději netroufnu. Když to ale uzavřu. Z legrace se říkává, že nejnebezpečnější na horolezectví je cesta tam a zpátky. Například jízda po silnici či let.

Jsou hory, na které vzpomínáte nejraději?
Podle mého názoru by se nemělo srovnávat. Hory se často mění. Často ze dne na den. Když se mne ale lidé po přednáškách ptají, kde jsem měl nejsilnější zážitky, musím říct, že to rozděluji na dvě místa. Buď hory, kde nejsou lidé, což bylo například v Antarktidě v Zemi královny Maud. Poprvé jsem tam byl na milénium, strávil dva měsíce a vystoupil na nejvyšší vrchol. To byly neuvěřitelně silné zážitky, které se mi emocionálně dostaly hodně hluboko pod kůži. Na druhou stranu mne přitahují hory, kde jsou obyvatelé. Mým favoritem je jednoznačně Tibet. Tam vlastně nejedu s cílem vylézt nějaký kopec. To je pouze součást cesty. Cesta do Tibetu je pro moji duši důležitá kvůli setkání s místními. Vezměte si tu mystiku. Například místní nomád vás nejprve rentgenuje očima. Půl minuty neřekne ani slovo a dívá se na vás. Hrozně se mi to líbí. Nomád je totiž spjatý s přírodou a neví co od vás čekat. Po půl minutě pak na vás třeba vyplázne jazyk, což je v určitých krajích v Tibetu pozdrav. Znamená něco jako – já tě beru, překontroloval jsem si tě a shledávám v pořádku.

Autor:

Nejčtenější

Plzeň - Real 0:5, čtyři góly za dvacet minut přinesly nejtěžší prohru doma

JEDNA NULA. Fotbalisté Realu Madrid se radují z gólu, který Plzni vstřelil...

Plzeňští fotbalisté utrpěli nejtěžší domácí pohárovou porážku, Realu Madrid, nejslavnějšímu klubu světa, ve čtvrtém...

Potrestejte ho, peskuje svět Ramose. Ten se Havlovi veřejně omluvil

PERDÓN, MILAN. Sergio Ramos z Realu Madrid se omlouvá plzeňskému záložníkovi...

Když po hodině hry střídal, tisíce fanoušků pískalo, nadávalo, spílalo. Fotbalista Sergio Ramos, ikona Realu Madrid, si...

Dělníci vyměňují oblouky železničního mostu, otočí je kolem jeho osy

Výměna prvního oblouku na železničním mostu nad přehradou Hracholusky je v...

Dělníci opravují zrezivělý železniční most nad přehradou Hracholusky na Plzeňsku. Operace je unikátní v tom, že výměna...

Vrba: Jsem smutný z výsledku. Při gólech jsme se chovali jak dorostenci

Trenér Pavel Vrba mává plzeňským fanouškům po porážce 0:5 s Realem Madrid.

Jeho jméno dlouho znělo hledištěm, fanoušci si trenéra plzeňských fotbalistů Pavla Vrbu žádali na děkovačku. Ne, po...

VIDEO: Školáci proti profesorům. Podívejte se na sestřih Plzeň vs. Real

BEZPROSTŘEDNĚ PO ZÁPASE. Vpředu zklamaný plzeňský obránce Lukáš Hejda, vzadu si...

Měl to být zápas století, alespoň tak to nazývali v Plzni. Jenomže už během první půle bylo po něm. Slavný Real Madrid...

Další z rubriky

Smrt stěhováka pod bednou v kostele nemá viníka, jednatele soud zprostil

Krajský soud v Plzni.

Odvolací Krajský soud v Plzni zprostil jednatele stěhovací firmy Viktora Kopeckého obžaloby za smrt mladíka v kostele...

Fotky, tácky, noviny. Do brány pivovaru uložili vzkaz dalším generacím

Zástupci Plzeňského Prazdroje uložili do Jubilejní brány schránku s dobovými...

Fotografie, pivní tácky, noviny i poselství budoucím generacím vložili zástupci Plzeňského Prazdroje do měděné pamětní...

Cyklistu srazilo auto a odhodilo ho na autobus, muž v nemocnici zemřel

Při nehodě u Spáleného Poříčí se těžce zranil cyklista. Po střetu s autem a...

Nehoda s tragickými následky se stala v pondělí večer u Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Do cyklisty, který zřejmě spadl z...

Najdete na iDNES.cz