Díky vaší inscenaci Mozartova Dona Giovanniho se na plzeňské jeviště dostává nejen jedna z nejslavnějších světových oper, ale také jedna z nejslavnějších postav světové dramatické literatury. Don Juan (který je předobrazem Mozartova Dona Giovanniho) je v dnešní době například vedle Fausta či Hamleta už nejen postavou, ale spíše divadelním archetypem. Proč jste se rozhodl právě pro jeho příběh? V čem je Vám blízký?
Mozartova Dona Giovanniho jsem navrhl jako dramaturg šéfovi plzeňské opery Jiřímu Pánkovi spolu s dalšími tituly této sezony aniž bych tušil, že jeho režií pověří právě mne. Ostatně dosud jsem si nikdy nemohl vybrat dílo, které bych chtěl režírovat, vděčně přijímám to, co mi bylo nabídnuto. V této souvislosti jsem několikrát přemýšlel, co bych si vybral, kdybych měl svobodnou volbu a obráceně, zda bych nějaký titul vůbec odmítl. Ale zpět k Vaší otázce. Giovanni mně osobně moc blízký není, já žiji úplně jiným způsobem života, než on. Je to opravdu archetyp, který jde staletími a právě jako takový je velice aktuální i dnes. Blízká je mi ovšem Mozartova opera, don Ottavio byl statisticky mou nejvíce zpívanou rolí, Mozartovy opery miluji (ne jen těch pouhých pět, které se nejčastěji hrají, ale všechny), oceňuji na nich jejich dramatičnost, úžasnou hudbu, nesmírně si jich vážím a pokorně se před nimi skláním.
Ve své inscenaci posouváte děj opery ze 17. století do současnosti. Používáte k tomu mnohé vnější výtvarné prostředky (mobilní telefony, současné kostýmy atd.), ale jistě máte svůj vlastní důvod, proč je tomu tak. Co je podle Vás na příběhu Dona Giovanniho současné?
Je vůbec otázka, zda ze 17. století? V kritickém vydání partitury je pouze napsáno, že se opera odehrává v nějakém španělském městě. A první, kdo vytvořil Juana na jevišti byl Tirso de Molina a to na začátku 17. století, Mozartova opera je z 2. poloviny 18. století. Příběh sám může být ještě starší, de Molina jej jen první zapsal. A co je na příběhu současné? Cožpak nepotkáváte ve svém okolí Juany? Já určitě, ty najdeme v každé době. Proto tedy jsem se rozhodl k aktualizaci, pro které až tak často nehoruji, aby tento příběh ve své obnaženosti více zapůsobil na dnešní diváky. Mnozí se v něm mohou poznat, pro mnohé to může být i jisté memento. Ale nejde jen o ony vnějškové prostředky, jako jsou mobily apod. V tom to není. Jeden kolega mi řekl, že se mu líbí, že všichni zpěváci hrají současně – a v tom je ten posun. Postavy v dnešních kostýmech se chovají na jevišti jinak, než kdyby měly kostýmy historické. A podíváme-li se, jak se inscenuje Don Giovanni na dnešních evropských jevištích, většinou je inscenace posunutá k současnosti, právě pro onu nadčasovost.
Vaše inscenace je jistou částí operního publika vnímána jako příliš kontroverzní. Nebráníte se v ní ani takovým tématům, jako jsou večírky, sex a dokonce AIDS. Jistě jste k tomu měl ale své důvody. Co Vás vedlo k tomu, nahlédnout takto na současný svět s použitím klasické opery z pera W.A.Mozarta?
Klasika je klasikou protože je nadčasová. Kdyby to byl nějaký dobový příběh bez oněch nadčasových myšlenek, tak by ten posun nebyl možný. Don Giovanni, jak vypočítává Leporello ve své rejstříkové árii, vedl velice promiskuitní život. Navíc se rouhal Bohu a dobovým pořádkům. Giovanni současnosti také vede promiskuitní život a i když většina lidí dnes Boha a jeho ustanovení moc nevnímá, přesto by každý měl v životě dodržovat určitá pravidla a když jde spát, měl by mít čisté svědomí. Jestliže někdo dnes někoho zavraždí, je to zločin stejně jako dříve. Giovanni současnosti je nejen člověk bez morálky, ale také vrah. A i on je potrestán. Nepřijde ale k němu kašírovaná socha, po které volají někteří diváci, ale je potrestán jinak – onemocní a zemře.
Je skoro tři týdny po premiéře Vaší inscenace, jak vnímáte reakce publika? Je dobře, že se o ní hovoří? Myslíte si, že i když je někdo Vaší inscenací pobouřen, že si z ní něco odnáší?
Reakce jsou různé a to je přece dobře. V jednu v noci po premiéře mi poslal jeden divák nadšený e-mail, což mě velice těšilo. Ale pak jsem četl i záporné ohlasy. Ale dostal jsem i zvídavou otázku od jedné divačky, která se ptala na mé pojetí donny Anny.
Myslím si, že je dobře, když se o inscenaci hovoří. Já sám připravuji vždy před operní premiérou povídání o nové inscenaci pro Klub přátel divadla. V Mnichově na festivalu jsem zažil, kdy intendant Bachler zval diváky po pětihodinovém představení Messiaenovy opery Svatý František z Assisi k besedě ve foyeru divadla. Určitě by se mělo o představeních hovořit.
Už Hanuš Thein mi ve škole říkal, že nejhorší je nudné šedivé divadlo, kdy se maximálně "pec posune zleva doprava". Dnešní režie by neměly jen naaranžovat herce, ale každá inscenace by měla mít nějakou jasnou výpověď, měla by mít svůj vztah k dnešku a divák by měl pochopit, proč operu (hru) hrajeme a proč ji takto hrajeme.
Divák by měl přijít otevřený a pozorně sledovat dění na scéně od předehry až po závěr opery a přemýšlet o tom, proč se tam hraje tak a ne jinak, co jsme tím chtěli říci. Jeden známý plzeňský novinář mi řekl, že ho inscenace pohltila a musel o ní několik dní přemýšlet. Nikomu nezazlívám, že s inscenací nesouhlasí. Je mi ovšem líto těch, kteří ji nepochopili. Zajímavé je, že přijetí či nepřijetí mého Giovanniho není otázkou věku, ale spíš jakési vstřícnosti novým výkladům, protože i téměř osmdesátiletí kolegové a jiní divadelní návštěvníci vyššího věku inscenaci přijali a vím i o daleko mladších, kteří tápou a nevědí, co si o ní mají myslet.
Jedním z témat Dona Giovanniho je postavení se individuality vůči vyšším společenským a mravním zákonům. V postavě Komtura, jehož přízrak nakonec stáhne Dona Giovanniho do pekel, je ztělesněno jakési fatum – osud každého z nás, který nás dříve nebo později dožene. Jak vnímáte Vy fatalitu lidského života? Věříte na osud, nebo na nějakou vyšší moc, která nás řídí?
O tom jsem naprosto přesvědčen. A věřím i v osud. Jistě máme někde určeno, co nás na zemi čeká a nemine, možná někde i hoří naše svíčka – někomu rychleji, někomu pomaleji, ale všem nakonec jednou zhasne…
