Novou inscenaci charakterizuje příklon k současnosti s reminiscencemi na alžbětinskou Anglii. Především však od počátku uvrhne Macbetha a s ním všechny, diváky nevyjímaje, do temnoty, z níž není úniku.
Scénu koncipoval Karel Glogr jednoduše, vše se odehrává na jevišti sevřeném do půlkruhu matně zrcadlovými stěnami s mnoha veřejemi. Jsou jak hvozdem, v němž se váleční hrdinové Macbeth a Banquo setkávají s čarodějnicemi, tak královskými síněmi stejně jako Birnamským lesem, u nějž končí Macbethova krvavá cesta k moci a slávě.
Přesvědčivé herecké výkony
Ani Dana Svobodová si nevedla jinak – její civilní, strohé a v podstatě současné kostýmy (kabáty, saka, košile, korzet či rajtky Lady Macbeth) jsou veskrze černé, výjimku tvoří dvě Macbethovy oběti - Lady Macduff a její syn v bílém odění. Jediným kratičkým okamžikem vybočujícím z všeobjímající černě je okamžik, kdy před Macbethovým vnitřním zrakem proběhnou ve výpravných, zdobných dobových róbách budoucí králové.
Temná a splývající je výtvarná podoba inscenace, ne však herecké výkony. V režii Jana Buriana podávají herci přesvědčivé výkony.
Martin Stránský je vynikajícím, strhujícím Macbethem. Dokáže být bezstarostným vítězem bitvy, i člověkem, v němž hlodá touha po vyšších metách, který se nechá dotlačit manželkou ke zrůdnému činu, aby vzápětí pokračoval ve vraždách všech, kteří mu stojí v cestě. Aby se propadal do hlubin beznaděje, trýznivých výčitek svědomí, až na samé dno své duše. A aby to byl nakonec on, kdo dokáže těmto běsům vzdorovat déle než jeho žena.
Scéna na hostině se zjevujícím se přízrakem zákeřně zavražděného Banqua mrazí až do morku kostí. Však také Zdeněk Mucha je věrohodným Banquem, čestným a pravdivým. Macduff je ve ztvárnění Pavla Pavlovského charismatickým protivníkem Macbethovým a Jan Maléř dokázal dát postavě královského syna Malcoma správnou míru nezkušenosti, avšak rozhodnosti a vnitřní síly. Viktor Vrabec jako král Duncan propůjčil postavě žádoucí majestát.
Uznání si zaslouží Andrea Černá jako Lady Macduff, nevinná oběť mocichtivosti. Spolu s dojímavým Valentinem Pokorným jako maličkým Macduffovým synem vytvořili obraz skrývaného zoufalství, ale i naděje a doufání dýchající hlubokým lidstvím. Štěpánka Křesťanová podala v roli ambiciózní Lady Macbeth úctyhodný výkon, bylo jí za všech okolností výtečně rozumět. Postavu pojala ovšem veskrze civilně a zcela odlišně, než je obvyklé a než jak přistupují k Shakespearovi ostatní. Do postavy promítá i herecké prvky z jiných žánrů, v nichž ji publikum obvykle vídá. Bude proto záležitostí ryze individuální, jak se diváci s tímto pojetím ztotožní.
Skvěle se povedly čarodějnice oděné do stylizovaných kostýmů alžbětinské éry. Zorka Kostková, Jana Kubátová a Kamila Kikinčuková jsou proměněné k nepoznání díky nezvyklému vlnění paží, které se jeví zvláštně nelidské, jako mythické postavy starých bájí.
Některé okamžiky působí rušivě
Je škoda, že v inscenaci se najdou okamžiky, které působí rušivě, až nechtěně komicky. Jásavě žluté holinky a žluté gumové rukavice vrátného. A především řídké křoví v rukou Malcoma, Macduffa a jejich věrných, které je má jako Birnamský les krýt před rozhodující bitvou.
Několik rušivých momentů ale neovlivní celkový dojem z kvalitní inscenace Jana Buriana. Přinesla vesměs výborné herecké výkony, a tak byť temná, dokáže publikum oslovit. Je sdělná, má vývoj, gradaci a jasně čitelnou dějovou linku, divák stačí vstřebat geniální Shakespearův text, a nedívá se tudíž na Macbetha jen jako na horor či detektivku v přímém přenosu. Ale jako na drama o morálním úpadku, vnitřní síle, ošidné předurčenosti. I o onom věčném ´kdyby´. Kdyby se události seběhly jinak, stal by se z Macbetha vrah?
V plzeňské inscenaci divákům nic z toho neunikne a jistě si najdou i mnohem víc.
