Šestačtyřicetiletý Vlastimil K., otec dívky a partner Marty J., se oběsil 23. ledna. „Případ mi hodně zkomplikoval život. Za pomoc dívce jsem zaplatila svým zdravotním stavem, jménem, lidskou důstojností, profesním postavením,“ říká Dominika Bezděková.
Mohla byste prosím shrnout, jak jste se k případu této rodiny dostala? A co se od té doby dělo?
Prvním okamžikem bylo mé setkání s Lucinkou 19. listopadu. Svěřuje se mi o rodině, o matce a otci - samovolně a s důrazem. Na druhém sezení 3. prosince hovoří o otci, výpověď má silný emoční doprovod, strach z otce - šeptá, když o něm mluví, objímá mne, musím se jít podívat na chodbu, jestli tam není. Samostatnou konzultaci s matkou jsem měla 17. prosince. Vysvětlila jsem jí nutnost komplexního psychologického vyšetření holčičky. Termín s psycholožkou si domluvila sama.
Pak 5. ledna přišla nová klientka i s manželem, v rámci potíží svých dětí začne hovořit o své minulosti, sdělí, že byla sexuálně zneužívána ve věku pěti až osmi let svým strýcem, kterého jmenovala celým jménem, a byl to otec Lucinky. Pro mne šok, ale zároveň potvrzení všeho, o čem holčička v předešlých setkáních mluvila.
Lucinku 14. ledna vyšetřila psycholožka, soudní znalkyně, která zjistila další rizikové faktory a kontaktovala kriminální policii. Ta mě téhož dne kontaktovala kvůli výpovědi v případu ochrany dítěte. Den poté šel otec děvčátka k výslechu. A 19. ledna mi přišla vyhrožovat nevlastní sestra podezřelého zničením praxe a mého jména. Vyšetřovaný muž spáchal 23. ledna sebevraždu. Před ní se podle svědků naléhavě snažil zkontaktovat zmíněnou neteř, která vypověděla o tom, že ji jako dítě sexuálně zneužíval. Dne 26. ledna matka nepravdivě medializuje případ své dcery.
Jak se vyrovnáváte s bouří, kterou případ vyvolal?
Srovnat se s tak velkou křivdou a nespravedlností nejde lehce. Mediálně jsem byla celému národu představena jako člověk, který je zodpovědný za smrt jiného, jako mladá, nezkušená, která prahne po kariéře, a do toho všeho jako podvodnice. Kdybych byla lynčována právem, dokázala bych to přijmout, ale když vím, že pravý opak je pravdou, že jsem skutečně odhalila u malého dítěte nebezpečí, v němž se nacházelo a které bylo potvrzeno, je velmi náročné unést takovou křivdu. Tíseň a hlavně bezmoc se zvýšily s každým dalším zveřejněním nepravdivých informací.
Byly momenty, že jste se bála o svůj život? Pokud ano, požádala jste o ochranu policii?
Ano, byla jsem vystavena bezprostřednímu nebezpečí a zažila jsem silný strach z fyzického ublížení a reálný strach o život. Dostala jsem policejní ochranu přímo u našeho domu. Trvala několik dní a zvýšená ochrana ještě déle. Byla jsem atakována výhružnými SMS zprávami, e-maily a telefony, kterých byl bezpočet. Policie už některé anonymní „hrdiny“ vypátrala. Bude s nimi vedeno přestupkové řízení.
Ubyla vám kvůli kauze klientela?
Mí dlouhodobí klienti o mně nepochybovali. Věděli, jaká jsem a jak pracuji s jejich dětmi. Podporovali mne a čekali, až budu schopna začít pracovat. Jedna maminka mi napsala SMS: Jestli vám tím nevzali vaše schopnosti, jedeme dál... Všem za jejich podporu tímto ještě jednou děkuji.
Pod vlivem zveřejněných nepravdivých informací se však odhlásili ti, kteří měli objednanou prvotní konzultaci. Byla jsem dva měsíce pod tíhou velmi brutální mediální štvanice na pokraji duševních i fyzických sil a nemohla jsem pracovat. Výpadek v nastavené péči o děti, jimž jsem pomáhala a měli jsme výsledky, způsobil dlouhou proluku a stagnaci. Aktuálně doháníme, co jsme ztratili.
Neuvažovala jste o tom, že to v Klatovech zabalíte a poradnu otevřete jinde?
To mne popravdě ani jednou nenapadlo. Nemám před čím utíkat. Naopak.
Dotklo se vše i vaší rodiny? Jak se s tím vypořádává?
Mou rodinu to postihlo samozřejmě velmi. Mám tři děti, z toho dvě na gymnáziu ve věku 15 a 17 let. Ty byly vystaveny úplně stejnému nátlaku jako já, protože všemu rozuměly, vše chápaly a bály se o mne. Byly konfrontovány s hloubkou nespravedlnosti, která se v tomto případě stala jejich mamince. O případu věděly pravdu a bylo pro ně náročné ustát lži, které se šířily přes sociální sítě, televizi a internetové články. Nejmladší holčička je ve věku 4,5 roku. Nebylo možné ji od všeho uchránit, malé děti jsou velice vnímavé, i ona věděla, že se děje hodně špatného a začala být úzkostnější. Manžel čelil několika útokům i SMS zprávám. Snažil se mi být velkou oporou, ale i na něm se to velmi podepsalo.
Říkala jste, že vás lidé poznávají v obchodech a na ulici. Jaké jsou jejich reakce?
Ano, bylo těžké začít fungovat znovu na veřejnosti v místě, kde se mé poškození projevuje nejzásadnějším způsobem. Duševně náročné je ustát pohledy cizích lidí, když vnímáte, že si vás prohlíží na ulici, v obchodě. Ale taky mne na ulici zastavilo několik lidí a řeklo mi, že jsem udělala správnou věc. Mnoho cizích lidí z celé republiky mi vyjádřilo podporu formou SMS a e-mailů. Mezi nimi bylo též vícero odborníků jak z řad sociálních pracovníků, tak dětských psychologů.
Zřejmě by hodně změnilo to, kdyby policie zveřejnila, co zjistila. Lidé spekulují a na základě toho vynáší vlastní soudy, byť netuší co a jak. Nesnažila jste se, aby informace policie pustila, aby vás určitým způsobem ochránila?
Ano, žádala jsem policii, aby informovali veřejnost víc, než je obvyklé při odložení případu. Žádala jsem i kvůli všem dětem, které potřebují a budou potřebovat pomoc. Bohužel mi sdělili, že z procesních důvodů nemohou. Možná to už i chápu - některá média by i se zjevnými fakty naložila nekorektně a způsobem, který by se jim účelově hodil.
Měla by se policie nebo stát nějak postarat o lidi, kteří se do takové situace dostanou?
Rozhodně ano. Policie by v takových případech měla zasáhnout razantněji, než se stalo. Navíc jsem byla nejvíce poškozena právě uniknutím informací z policejního spisu a jejich zneužitím. Vždyť já jsem nemusela přežít.
Myslíte si, že tenhle případ odradí lidi od toho, aby upozornili na případné špatnosti?
To je jednoznačné. Lidé se budou bát. Potvrzují to i profesionálové, kteří mne oslovili. A vinu nesou jednoznačně média.
Vy osobně po tom všem, čemu jste musela čelit a čelíte stále, byste se zachovala, kdyby podobná situace opět nastala?
Ani po tom všem nikdy nezavřu oči a nenechám děti trpět, to vím zcela jistě.
Už jste někdy před tím musela něco podobného řešit?
Ne. To, že se malé dítě svěří, nebývá tak častou záležitostí. Já jsem zaplatila za důvěru, kterou jsem v holčičce dokázala vzbudit. Nejvíc mne mrzí a štve, že se k případu vyjádřili obecně známí odborníci, kteří o věci nic nevěděli. Mezi hloupými lidmi byl jejich názor bernou mincí. Veřejnost se mi vysmívala v důsledku toho, že mne v televizi zkritizoval Dr. Weiss za to, jak jsem se holčičky ptala. Kdo však byl u toho, jaký byl emoční a neverbální doprovod holčičky při obou setkáních, když se pokoušela svěřit? Kdo byl u toho, jaké emoce doprovázely její odpovědi „Ano“ i její odpověď „Ne, to by mě bolelo?“. Kdo byl u toho, když šeptala a chtěla, abych se šla podívat na chodbu, jestli tam táta není, když se mnou mluví? Zcela na rovinu říkám, že u této holčičky pod tíhou strachu, který z otce měla, nebylo reálné očekávat samovolné delší odpovědi, natož aby přímo vysvětlovala co a jak. A protože jsem toto vnímala naprosto jasně, nenutila jsem ji do toho. Bylo to moc křehké.
Mluvila jste někdy potom ještě s matkou Lucinky?
Volala mi třetí den mediálních útoků, byla jsem psychicky ve špatném stavu, přesto jsem jí telefon zvedla v domnění, že se mi bude chtít omluvit - opak byl pravdou. Dokonce si hovor nahrávala bez mého svolení a v televizi nechala zveřejnit jen jeho část - bylo to smutné, nemohla jsem pořádně ani mluvit a ještě jsem se jí snažila říct, ať se takto nechová, jestli jí jde o dceru.
Hodláte podat trestní oznámení. Na koho a proč?
Ano, činím systematické právní kroky a více se k tomu vyjadřovat nebudu. Sdělím jen to, že budu usilovat o potrestání těch, kteří mají zodpovědnost za klamání veřejnosti.
Jak dlouho se věnujete svému oboru? Proč jste si vybrala právě tuto práci?
Pomáhat dětem vnímám jako své poslání. Již na vysoké škole jsem si vybrala pediatrické zaměření a mé studium zahrnovalo vysoké procento praxí - tyflopedického, surdopedického i etopoedického rázu (tedy zameřené na vzdělávání zrakově, sluchově postižených dětí a dětí s poruchami chování, pozn. red.), praxe na Lince důvěry, v dětských psychiatrických léčebnách, ve speciálně pedagogických zařízeních a podobně. Působila jsem několik let jako speciální pedagog v pedagogickopsychologické poradně, na základních školách jsem se věnovala reedukacím. Poté jsem několik let působila na univerzitě a po třetí mateřské dovolené jsem se rozhodla navrátit se k dětem. Založila jsem si vlastní poradnu za účelem pomoci dětem, ale i dospělým s jejich problémy. Zaměřuji se zejména na práci s předškolními dětmi, které mají různé potíže. Pomáhám i školákům, kteří mají potíže hlavně ve čtení a psaní.
(Původně jsme v titulku i na začátku textu nazvali Dominiku Bezděkovou speciální psycholožkou, správný termín ale zní speciální pedagožka. Za chybu se čtenářům omlouváme. Redakce.)
