A vzniklo mnoho nových firem, které za sebou mají léta úspěšné existence.
Na vedení známé rokycanské konzervárny Marila se v roce 1994 obrátili údajní nigerijští obchodníci a nabídli výborný obchod. Za zprostředkování koupě cementu a zemědělských strojů za 21 milionů dolarů pro nigerijskou vládu nabízeli provizi deset procent.
Podmínkou obchodu bylo zaslání dvou milionů korun na jejich konto. Místo vládní zakázky však Nigerijci předložili zástupcům Marily jen předběžnou smlouvu o nákupu sušeného ovoce.
Marila pak poslala - jen na základě faxem potvrzené dodávky - peníze na zahraniční konta firmy a už od ní nikdy neviděla ani dolar.
Epizoda v Marile byla asi nejbizarnějším příběhem provázejícím proměny průmyslu na území Plzeňského kraje po listopadu 1989. Pod značkou Marila vyráběla rokycanská konzervárna už od roku 1922 marmelády, džemy, kompoty a povidla, sterilovanou zeleninu a hotová jídla.
Po roce 1989 přišla o tradiční odběratele a doplatila na změnu spotřebitelských preferencí. Nové vedení začalo měnit sortiment a odprodávat nepotřebný majetek. Příběh s Nigerijci byla vlastně už jen drobnost, na jaře 1996 šla Marila do likvidace s dluhem sto milionů korun a v září 1996 na ni byl prohlášen konkurz.
Známku dnes vlastní Marila Balírny a pod touto značkou se ve středočeských Voticích vyrábí tradiční česká káva.
Devadesátky poslaly k ledu Hamiro i Favorit
Právě v Rokycanech poslala 90. léta k ledu i další slavné značky. Jednak tradiční továrnu na plyšové hračky Hamiro, hlavně ale výrobce jízdních kol Favorit. Jeho historie sahala rovněž do 20. let minulého století, sama značka Favorit vznikla v roce 1951.
Na vrcholu vyráběl závod 200 tisíc kol ročně a exportoval do celého světa. V 90. letech vtrhla i do Česka móda horských kol a Favorit se ocitl mimo hlavní proud. Do konkurzu spadl v roce 2001.
Nový majitel pak přesunul výrobu do moravských Kunovic. V roce 2011 odkoupil ochranné známky Favorit podnikatel Richard Galovič a jeho firma Favorit Czechoslovakia dnes vyrábí favority jako kola na míru s originálním retro designem.
Podobně jako Favorit přežila ve svém oboru dodnes klatovská značka Kozak v podobě malé manufaktury Kozak DR. Někdejší věhlasný výrobce kožené galanterie s historií sahající do roku 1842 měl na vrcholu v 70. letech sedm výrobních závodů a až tři tisíce zaměstnanců.
Po listopadu 1989 přišel o trhy, čelil asijské konkurenci a postupně upadal. V roce 1998 spadl do konkurzu a v roce 2003 tu výroba nadobro skončila.
V Klatovech skončila JOKA, výrobce pánských košil
Klatovy jsou druhým místem, kde po roce 1989 skončilo několik tradičních firem. Své místo na slunci neobhájila JOKA, respektive Šumavan, který tu 140 let vyráběl především pánské košile a vyvážel je do celého světa.
Po dlouhých peripetiích skončila výroba ve zdejším Masokombinátu. V kraji skončila ještě řada dalších – třeba Aktiva Kaznějov nebo sušická sirkárna.
Na druhou stranu jsou ale v dobré kondici všechny firmy nápojářského tria – Plzeňský pivovar, Bohemia sekt a božkovská likérka Stock jsou lídry svých trhů. Příchod zahraničního vlastníka prospěl také nástupci někdejší keramičky HOB Lasselsberger.
Plzeňská Škodovka se v roce 1999 vrátila do náruče státu
Krachy firem v regionu v časech transformace hospodářství mrzí předsedu regionální rady odborů Jindřicha Brabce.
„Někde byly důvody objektivní. Továrny byly zastaralé, přišly o trhy. Ale mnohde šlo o rozhodnutí, jimž dodnes nerozumím. Ty podniky mohly dál fungovat. Jednou z mála pozitivních věcí, která celou transformační éru provázela, je fakt, že se obešla bez velkých sociálních otřesů. Nezaměstnanost sice v jednu chvíli vystoupala k deseti procentům, ale bylo to jen krátkodobé. Ovšem jedna věc jsou čísla a druhá věc určitá proměna kvality. Lidé sice nacházeli práci v nových firmách, ale leckdy práci méně odbornou, hůř placenou a v horších podmínkách – u pásů, v třísměnných provozech,“ míní odborář.
Na přelomu tisíciletí se svalil na bok největší obr – plzeňská Škodovka vedená v bouřlivých 90. letech Lubomírem Soudkem. Po sedmi letech jeho působení se podnik v roce 1999 vrátil do náruče státu. Novou privatizaci připravil třicetiletý manažer Martin Roman.
V roce 2000 vznikla Škoda Holding, která převzala hlavní výrobní aktivity a většinu zaměstnanců strojíren. Na zbytkovou Škodu, a. s., jíž zůstaly například nemovitosti, ale především dluhy, byl prohlášen konkurz v roce 2001. Trval 12 let.
Očištěnou Škodu Holding získala za 800 milionů korun skupina Appian. Tvářila se jako americký investor, až v roce 2010 se ukázalo, že jde o české finančníky.
K vlastnictví strojíren se přihlásili dva ze zakladatelů Appianu, Marek Čmejla a Jiří Diviš a manažeři Škody Tomáš Krsek a Miroslav Korecký. Od roku 2004 postupně prodali Jaderné strojírenství, hutě, kovárny nebo Škodu Gear. Následoval prodej Škody Výzkum, pak energetické divize Škoda Power korejskému Doosanu za 11,5 miliardy a nakonec i dopravní skupiny Škoda Transportation za více než osm miliard Kellnerově PPF.
Předpokládá se, že finančník nebude majitelem navždy.
Celkově utržil Appian za vstupních 800 milionů, které navíc vytáhl ze státní Mostecké uhelné, z rozprodejů sumu odhadovanou až na 25 miliard korun. Další dvě desítky miliard vlastníci zřejmě inkasovali na dividendách. Ke cti jim slouží, že dokázali udržet nástupnické firmy Škodovky při životě a zachovat v nich práci.
Prosperují Škoda Transportation a Doosan Škoda Power
Dnes hlavní nástupci, Škoda Transportation a Doosan Škoda Power, prosperují stejně jako řada dalších menších bývalých dcer holdingu. Zároveň právě teď běží bývalým koncernem jakási druhá vlna pádů – v konkurzu jsou hutě Škoda Steel, srdce původní Škodovky, vlastněné Rusy.
Bývalé Těžké strojírenství, dnes TS Plzeň patřící Číňanům přes ŽĎAS, prochází řízeným útlumem. A v insolvenčním řízení je pohrobek někdejší nářaďovny Pilsen Tools.
Že hlavní problém celé transformace spočíval v nedostatku domácího kapitálu, si myslí dlouholetý šéf plzeňské hospodářské komory Zdeněk Mužík. „Protože chyběl domácí kapitál, nebylo možné udržet globální trhy. Proto jsme se stali ve velké míře jen subdodavateli. Takové firmy nemají šanci ovlivnit ani nákup, ani finální prodej a ze zisků si v celém řetězci utrhnou nejméně. A to má zpětně za důsledek, že je tu opět málo kapitálu. Měl být od začátku lépe chráněn před odlivem do ciziny už třeba nastavením pravidel privatizace. A vývozu zisků bychom se měli účinněji bránit i nyní,“ říká.
V některých případech šlo podle jeho názoru firmám jen o zabrání trhu, zdejší továrnu koupily a uzavřely. „Jiný případ byla Škodovka – ta tehdy měla nabídku od Siemense, který by si jejím převzetím jen doplnil portfolio. Dnes mohla být v pohodě a ve stejné kondici, jako je mladoboleslavská automobilka po převzetí Volkswagenem. Lubomír Soudek s Vladimírem Dlouhým tehdy ale prosadili českou cestu privatizace a nedopadlo to dobře,“ soudí Mužík.
Ten považuje za majstrštyk plzeňské radnice vytvoření průmyslové zóny Borská pole. V té době byl velmi nejistý osud Škodovky se 40 tisíci zaměstnanci a město zareagovalo mimořádně předvídavě. Dnes tu má práci 13-15 tisíc zaměstnanců a kromě velkých zahraničních investorů je v zóně i spousta menších českých firem. A některé jako Daikin, MB Tech nebo ZF si zřídily i vlastní výzkum.
„Nové zóny, které začaly vznikat později na dalších místech kraje, se od Borských polí vesměs zásadně liší. Jsou to developerské projekty a firmy si tu jen pronajímají haly,“ vysvětluje Mužík.
Máme za takové situace vůbec šanci nějak výrazněji se prosazovat ve světě? „Máme šanci uspět například s velmi specializovanou, kusovou výrobou nebo v kreativním průmyslu, jako je tvorba počítačových her a podobně. Prostě v oborech, kde dominuje duševní vlastnictví a nejsou třeba velké vstupní investice a provozní kapitál,“ uzavírá Zdeněk Mužík.
