Letošní extrémní sucho a vedro neprospívá stromům. Počasí už špatně snášejí i borovice, které dřív běžná období sucha zvládaly dobře. Měly výhodu – hluboké kořeny.
Jenomže v posledních letech klesla hladina podzemní vody a občasné srážky se do hloubky nedostanou. Jan Kaňák, šéf plzeňského arboreta Sofronka, proslulého výzkumného pracoviště zaměřeného na borovice, tvrdí, že stromy se s výkyvy počasí dokážou vyrovnat. Extrémy ale nemusí přežít všechny.
„Stromy se už ve své evoluci s podobnými situacemi setkaly a díky tomu se s nimi umí vypořádat, jsou na ně adaptovány. Samozřejmě, že část populace při tom uhyne. Ale populace jako celek se neustále přizpůsobuje novým podmínkám. Zůstávají stromy, které se dokážou přizpůsobit. Spolu se pak kříží a nová populace je zase o něco odolnější, protože vzešla z jedinců, kteří nepříznivé podmínky zvládli,“ vysvětluje Jan Kaňák.
Zažili jsme dva extrémně suché roky 2015 a 2018. Letos navíc sucho a vedra trvají déle. Už loni odborníci tvrdili, že například borovice usychají po tisících. Současný stav tedy z vašeho pohledu vypadá jak?
Situace s vodou se zhoršuje. Například nevýhodou smrku jsou jeho povrchové kořeny. Podzemní vodu proto nedokáže využít. Ale na druhé straně má výhodu, že zužitkuje okamžité srážky. To borovice neumí. Krátké deště rychle odtečou a ke kořenům borovic se nedostanou. Při poklesu hladiny spodní vody proto některé usychají.
Pokud říkáte, že stromy se umí novým podmínkám přizpůsobit, znamená to, že když nyní některé hynou, máme se s tím smířit?
No... My už jim nepomůžeme. Ani zalévání, ani žádný postřik už je nezachrání. My se z toho můžeme hlavně poučit. Měli bychom se poučit z toho, co děláme špatně. Vždycky byly v lesích nějaké problémy. Ale všechny druhy jsou variabilní a mají rezervy, aby se z toho dostaly. Musí ovšem být tam, kde je pro ně optimální prostředí. Nemůžete eskymáka odstěhovat na Saharu a říkat si, že když to letos přežil, určitě si zvykne. Stejně tak není vhodné pěstovat smrk, horskou dřevinu, ve výšce 250 metrů nad mořem, když tam nepatří a evidentně mu to nedělá dobře. Člověk by se z toho, co se děje, měl poučovat a nebojovat s přírodou. Největší lidský průšvih je právě boj s přírodou.
Letos je v Česku mimořádná kůrovcová kalamita. Jak je podle vás nejlepší na ni reagovat?
Problém je, že smrk je ekonomická dřevina, která se nejlépe prodává a z toho důvodu se dostal tam, kde nemá být. Smrk potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost, kterou má na horách, ale ne v pahorkatinách a nížinách. Už v minulosti se leckdy objevoval kůrovec nebo mniška, a bylo vidět, že nám příroda naznačuje, že smrk v nižších polohách být nemá. Nějakou dobu to nicméně šlo. Ale v posledních letech klima překročilo určitou mez a my lidi jsme se na tom také podepsali. Rázem je vidět, že je tady hodně veliký malér. Tím pádem to vypadá, že se smrkem to už v nižších polohách opravdu dál nepůjde. Bojujeme s kůrovcem, ale ten za nic nemůže. On je součást ekosystému a plní v něm svou roli. Mluví se o něm jako o škůdci, ale to on není. Boj s kůrovcem je jen podivné odstraňování následků, aniž by se řešily příčiny. Tak se chová lidstvo neustále. Když je něco špatně, jen vymyslíme cestu, abychom se tomu vyhnuli. Obrazně řečeno: Když hoří, vymýšlíme nehořlavé materiály místo toho, abychom uhasili oheň.
Dobře. Ale pokud se má nepříznivá situace změnit, jak toho dosáhnout?
Odpovědný lesní hospodář by měl konečně ustoupit od nesmyslných smrkových monokultur a upravit dřevinnou skladbu. To ale také znamená, že by lidé měli zároveň opustit svůj dosavadní přístup, kdy se soustřeďují jen na krátkodobý efekt. Nebude to snadné, protože ekonomika je nastavená právě na krátkodobé efekty. Není pro ni zajímavý horizont dvaceti, ale ani pěti let. Zajímá ji okamžitý efekt nejlépe během jednoho roku. To, co se odehrává v lesích, lze vnímat jako impuls ke komplexnější změně. Vypadá to tak, že se člověk nedokáže poučit jinak, než že spadne na hlavu, pak se mu rozsvítí a pochopí, že tudy to opravdu nepůjde. Myslím, že to, co se děje s teplotami a suchem, by snad mohlo vést k tomu, že se někdo probudí a začne problém řešit zodpovědně. Ale na výsledek změny budeme čekat dlouho, protože v lese to nechodí jako v zemědělství a nelze očekávat okamžitý efekt nějakých opatření.
Narazil jste na zemědělství. Má i to vliv na současnou situaci?
Jde to ruku v ruce. Já bych řekl, že zemědělství představuje v Česku ještě větší průšvih než hospodaření v lesích. V zemědělství se možná všechno spustilo tím, že se začalo hospodařit velkoplošně. Po válce se rozorávaly meze a pole se spojovala do obrovských celků. Velký lán, když na něj navíc vysadíte řepku nebo kukuřici, vám vodu nezachytí a ta steče i s půdou. Pokud by se jednalo o malá pole oddělená remízky, byl by tam zcela jiný koloběh vody i jiná cirkulace vzduchu. Velkoplošná pole jsou ve srovnání s tím snad po všech stránkách špatně. Možná, že ve velkoplošném zemědělství v podstatě začaly problémy, a ty pak svým nepříznivým vlivem na klima nepřímo ovlivnily i lesy.
V souvislosti s vývojem klimatu dlouho probíhá debata, zda má na něj podstatný podíl lidstvo nebo zda se jedná o běžný přirozený vývoj. Jak to vidíte vy?
Samozřejmě, že lidská populace se na tom podepisuje. Neustále. Existují studie, které dokazují, že sucho je i důsledkem narušení přirozené cirkulace vzduchu obrovskými lidskými aglomeracemi, vypouštěním všeho možného včetně skleníkových plynů. V přírodě nikdy k podstatným změnám nevede jeden podnět. Ale jedná se o důsledek řady faktorů. A platí přitom známé: stokrát nic umořilo vola. Zdá se, že člověk se na Zemi chová, jako by ji chtěl vybydlet. Tvrzení, že například za změny klimatu jako lidstvo nemůžeme, mi hodně vadí. Je to jenom zbavování se odpovědnosti. Souběžně s tím tady negativně působí podpora spotřební ekonomiky. Zajímá nás, co je teď a ne co bude zítra. V minulosti lidi víc mysleli na své děti a vnuky. My dnes myslíme hlavně na to, co je teď. Nedělá nám to dobrou vizitku.
Žijete v arboretu na okraji Plzně mezi rybníky bolevecké soustavy. V těch ubývá voda. Má se jednat o důsledek toho, že se k nim přiblížila městská zástavba, proto například značná část vody končí v kanalizaci a oblast vysychá. Pozorujete to i v okolí arboreta?
Samozřejmě. Ten rozdíl je veliký. Jako dítě jsem tady trávil prázdniny a kolem byly všude potůčky, tůňky, mokřady, bažiny. Často mi to až vadilo a byl jsem z toho nešťastný. Trvalo to asi do sedmdesátých let. Potom ale všechno kolem začalo postupně vysychat.
Tak to byste měl být nyní pro změnu šťastný.
Ale nejsem. Máme tady v arboretu závlahové studně a voda z nich už může stříkat jenom patnáct minut. Pak se vyčerpá. V souvislosti s rozšířením silnice na Třemošnou sem asi tři roky jezdí pravidelně člověk od silničářů měřit hladinu spodní vody. Byl tady před týdnem a řekl mi, že máme nejnižší hladinu, co jsme kdy měli.
Za poslední tři roky, kdy měří?
Ano. Ale to znamená i za dobu celé existence studny, kterou tady máme a byla vybudovaná v padesátých letech. Studna byla původně hluboká 4,5 metru a byly tam dva metry vody. Vydrželo to asi do roku 1967, kdy se prohloubila na 6,5 metru v souvislosti s kolaudací služební budovy a pořád tam byly tři čtyři metry vody. V osmdesátých letech začala voda docházet a studna byla prohloubena asi do jedenácti metrů a teď stejně vody není dost a musíme razantně omezovat její spotřebu.
Myslíte si, že je vůbec reálné, aby lidé kvůli změně klimatu podstatně změnili svůj celkový přístup k životnímu prostředí?
Nevím. Asi jsem v tomto ohledu pesimista. Zdá se mi, že lidská populace je nepoučitelná. Nechce poslouchat lidi, kteří upozorňují, jak na tom jsme. A lidem, kteří nejsou zatížení vědomostmi, je všechno jasné, a vysvětlí vám úplně všechno. Vždycky jsem býval optimista, ale po zkušenostech z poslední doby už začínám být pesimista a mám pocit, že „úloha nemá řešení“.
V přírodě ovšem v posledních letech dochází i k pozoruhodným změnám k lepšímu. Například se vrátili bobři nebo vlci. Jak to vnímáte?
Já se na to dívám jako na důkaz toho, že v přírodě je možné všechno. Možná je tady určitá naděje, že si příroda udělá, co chce a naznačuje lidem, že nejsou vládci světa. Možná příroda ukazuje, že se o Zemi umí lépe postarat. Možná člověku jednou řekne: Byl jsi tady na návštěvě a choval jsi se špatně, tady máš účet a zaplať.
Není ale návrat vlků nebo bobrů možné považovat také za doklad toho, že se přístup lidí k přírodě lepší, když tady ta zvířata znovu chtějí žít?
Obávám se, že tomu tak není. Možná jsme podpořili populaci vlka umělým odchovem, to asi ano. Ale bobr? Ten se šíří sám od sebe a přesně plní pravidlo o pulsující populaci aneb o tom, jak zpíval Voskovec a Werich, jednou jsi dole a jednou nahoře. Snad nás, a tím myslím lidstvo, čeká jednou i cesta nahoru, i když teď to na to rozhodně nevypadá.
