Každoročně se v září Zdeněk Mraček vrací vzpomínkami do minulosti. Před sedmdesáti lety, tedy 8. září 1948, se totiž stala, jak on říká, zcela banální věc, kterou by nemělo cenu příliš rozebírat.
Kdyby ovšem kvůli ní nebyl ve vězení, kdyby kvůli ní nebyl vyhozen těsně před maturitou z gymnázia, kdyby kvůli ní nebyl později vyhozen z lékařské fakulty a kdyby nemusel narukovat k takzvaným pétépákům, tedy mezi odstraněné kněze, lékaře a sedláky, kteří byli komunisty prohlášení za politicky nespolehlivé.
Vše začalo, když se přesně před sedmdesáti lety Mraček s dalšími sedmi studenty z gymnázia v Husově ulici v Plzni vydal uctít smrt prezidenta Edvarda Beneše položením smutečního věnce k nedalekému pomníku prezidenta Masaryka. To komunistům stačilo k represím. K zatčení, věznění bez soudu.
Letos k této události přidává Mraček dva příběhy, které s represemi souvisely.
První příběh, který Mraček nazval Cesta do hlubin hercovy duše, začal tak, že se rodiče jednoho z postižených studentů – Oty Rösche – obrátili na svého dobrého přítele z mladých let strávených v plzeňském ochotnickém souboru, na slavného herce Jindřicha Plachtu. Jeho sestra totiž pracovala v sekretariátu prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.
Neurochirurg a exprimátor Plzně Zdeněk Mraček skončil v září 1948 v policejní cele.
V dopise Röschovi nastínili, že se jednalo o nevinnou věc, za kterou si mladý člověk nezaslouží vězení a vyhození ze školy.
„Na gymnáziu bylo zvykem například při různých státních svátcích pokládat květiny k pomníku prezidenta Masaryka, proto jsme tam vyrazili. Pomník byl ale hlídaný policisty, kteří nás upozornili, že je zde zakázáno klást věnce a květiny. V klidu jsme se tedy otočili a rozhodli se jít do školy a věnec umístit k pamětní desce padlých ve 2. světové válce. Ale po cestě nás všechny zatkli,“ vylíčil Mraček, který tušil, že rodiče spolužáka Rösche u Jindřicha Plachty hledali pomoc, ale bezvýsledně.
Před několika lety se ale dověděl podrobnosti. Mladší bratr spolužáka Oty Rösche totiž poslal Mračkovi dopis s odpovědí Jindřicha Plachty, která rodinu Röschových, stejně jako Mračka, šokovala.
„Milý příteli Otto, přiznám se ti kamaráde, že celý případ tvého syna mě překvapil rozdílem, jakým jej vypisuješ ty a jak je zapsán v úředních listech bezpečnostních orgánů. Tvůj chlapec byl původcem samostatné akce, která byla protestem proti našemu státu ve prospěch Londýna. Do něj někdo ukládal nenávist k socialistickému uspořádání života,“ odepsal Röschovým fanatický komunista Plachta a pokračoval:
„Podívej se skutečnosti do očí. Zatím koupil tvůj chlapec pohřební věnec, protože lepší zbraň proti dělnické vládě nesehnal. Pracující člověk, inteligence a její děti po něm plivají. Nesouhlasím, když myslíš, že to, co ti kluci spískali, může odklidit jednotlivá osoba,“ pokračoval Plachta.
„Ani pan prezident sám nemá právo vlastizradu odpouštět. Váš syn není jen vaše dítě, ale dítě nás všech. Dnešní společnosti nejde o to, aby člověka lámala, ale aby mu dala větší odvahu žít. Budoucnost ukáže mluvícím a špatným inteligentům, jak si neviděli na špičku nosu. Nakonec ti dobří, poctiví se přece jednou sejdou. Buď zdráv a silný, tvůj Plachta,“ napsal kromě jiného nešťastným rodičům herec.
Podle Mračka je škoda, že se herec nepokusil, tak jako ve svém slavném filmu Cesta do hlubin študákovy duše, vstoupit do hlubin duše mladého člověka.
„Místo toho se obrátil do duše své, nasáklé bolševickou doktrínou a jejími ideologickými primitivními schématy,“ míní známý neurochirurg.
„Je to ale způsob, jak se má chovat zásadový komunista, když odmítne pomoci příteli,“ dodává Mraček, který dodnes schraňuje všechny dokumenty spojené s vyhozením ze školy.
Chtěli uctít prezidenta Beneše, za to si šli sednout
„Okresní výbor národní fronty oznámil přípisem ze dne 28. září ředitelství gymnázia na základě plenární schůze Okresního akčního výboru Národní fronty Plzeň-město, aby byli policejně zajištění chlapci vyloučeni ze školy a předáni úřadu Ochrany práce v Plzni k zařazení do pracovního procesu,“ stojí v jednom z oznámení.
Mračkovi i dalším vyhozeným studentům prý bylo podezřelé, že se akční výbor, který tehdy vyhazoval různé lidi nejen ze škol, ale i z práce, do studentů tak rychle pustil. S odpovědí na tuto otázku se pojí druhý Mračkův příběh.
Vše se přihodilo někdy v roce 1964, kdy Zdeněk Mraček pracoval u tehdy nejslavnějšího československého neurochirurga Zdeňka Kunce v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Vyšel si tehdy na procházku a na Karlově mostě náhodou potkal někdejšího ředitele gymnázia.
Následovalo obvyklé povídání při nečekaném setkání, ředitel vyprávěl, že už je dávno v penzi a že žije v Praze u své dcery. „Já jsem mu vyprávěl, že z velikého srabu, ve kterém jsem byl v roce 1948 a v 50. letech, jsem se dostal a pracuji na slavné klinice a jaký je to pro mě ohromný životní úspěch. Ředitel mne poslouchá, upřeně se na mne dívá a pak vážným hlasem odpoví:
„Mračku, když vás tak vidím, já vám musím něco říct. Já mám špatné svědomí. Když jste se vrátili z vězení do školy, požádal jsem akční výbor, že si nepřeji, aby takoví žáci studovali na našem gymnáziu,“ sdělil mi.
V první sekundě měl prý Mraček chuť hodit důchodce do Vltavy. „Nakonec jsme si řekli, že už je to dávno, zamluvil jsem to a rozloučili jsme se,“ popsal Mraček.
Pro komunisty byl trnem v oku, mnohým z nich ale zachránil život
Setkání s kolaborantem mu prý pomohl o několik dní později zanalyzovat kamarád psychiatr. „Překvapivé ředitelovo přiznání jsem mu popsal a pozitivně jsem ho hodnotil. Tento znalec lidských duší mi ale řekl, že to tak pozitivně nehodnotí. Kdybys mu neřekl, jak jsi na tom dobře a že nejsi u lopaty, určitě by se ti nepřiznal,“ odpověděl psychiatr. Mračkovi tento otazník v hlavě stále zůstává.
Jisté je v celém příběhu jen jediné. Celý život byl plzeňský neurochirurg známý svými protikomunistickými názory a opakovanými konflikty s vládnoucí mocí.
Kvůli tomu získal titul docenta a profesora až po roce 1989. Komunisté ho ale potřebovali. Mnohé z nich totiž operoval a zachránil jim život. Plzeňskou neurochirurgii vedl od roku 1966 do roku 1995. Neurochirurgické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni, jak říká, bylo jeho dítětem.
Dnes osmaosmdesátiletý Mraček, který je stále v kondici, soudí, že v letošním roce, kdy si připomíná země osmičková výročí sto let od založení republiky nebo padesát let od okupace Československa vojsky varšavské smlouvy v čele s těmi sovětskými, je vhodné obě události zveřejnit.
„Dvě smutně trapné historky dokumentující, jaké základy a jací lidé pomáhali při nastolení komunistického totalitního režimu,“ míní Mraček.
