"S Lukášem na vozíku mi pomáhal vietnamský kamarád Quang, který byl i kuchařem výpravy. Navíc jsme po cestě, třetí den, potkali dalšího Čecha, Leoše z Nymburka, který s námi poté absolvoval celý zbytek pouti a stal se i pro Lukáše významnou oporou," popsal Pavel Bělohlavý, známý plzeňský trenér karate.
Lukáš se potýká s následky dětské mozkové obrny. Z Ponferrady navíc muži vycházeli mnohem horším terénem, než jakým předpokládali. Denně urazili v průměru devatenáct kilometrů a jednou i třicet.
"Každý večer ho (Leoš z Nymburka, pozn. red.) masíroval, což je pro člověka s podobným postižením velmi potřebné," vypráví Bělohlavý, který se zároveň podílí na práci sdružení Sport relax handicap Plzeň. To pomáhá mladým lidem s postižením, aby se jejich život příliš nelišil od života zdravých.
Poutníky potěšila jejich jména vyslovená při mši
Více než dvousetkilometrová cesta nebyla jen prověrkou fyzické zdatnosti Lukášova doprovodu. Poutníci, kteří museli jít i mnoho hodin v dešti, tvrdí, že jim dala mnohem více.
"Člověk má čas přemýšlet o řadě věcí, srovnávat si život, získat potřebný nadhled. Pro mne byla pouť především návratem k Lukášovi i k sobě samotnému. Navíc, při putování po horských oblastech Španělska, kde jsou lidé nesrovnatelně chudší než u nás, téměř nic nemají, mi přišlo absurdní, jak si Češi stěžují na špatný život," podotýká Pavel Bělohlavý, který si vedl deník a doplňoval jej kresbami.
Na cestě potkávali poutníky snad ze všech konců světa, ke slavné bazilice v Galicii mířilo například i hodně lidí z Korey.
A jaká událost z cesty se Plzeňanům nejsilněji vryla do paměti?
"V katedrále v Santiagu de Compostela začíná každý den v poledne mše pro poutníky, kteří předtím dorazili. Před mší se vždy čtou jejich jména. Poté, co padla slova o naší výpravě, ozval se obrovský potlesk. To je nezapomenutelné," vzpomíná s dojetím Lukáš Bělohlavý. Netají radost, že s pomocí svých blízkých mohl slavnou pouť zvládnout.
