O tématu, které je ve společnosti stále tabu, se proto rozhodla otevřeně mluvit. Kromě toho podporuje matky s podobným osudem, podílela se i na tematických brožurách pro odborníky.
Nesnesitelně ji bolela duše, bolest pociťovala několik měsíců i fyzicky. Doléhaly na ni tisíce mučivých otázek a pochybností. Zprvu hledala sílu, jak žít dál.
„Lidé kolem věděli, že jsem těhotná. Rozloučila jsem se v práci, dostala dárky. Celá rodina se těšila. Doma už jsem měla všechno nachystané. Očekávala jsem, že budu maminkou. Najednou přišla obrovská prázdnota. Jako kdyby mi někdo ustřihl budoucnost,“ líčila Pavla Vitingerová.
Velkou oporou pro ni v daném období byl partner a příbuzní, kteří mimo jiné zařídili pohřeb. „Bylo pro mě nesmírně důležité se s Kryštůfkem rozloučit. Lékaři nám ještě v nemocnici umožnili ho vidět, byť asi jenom na deset minut. Šlo vlastně o jediné chvíle v životě, kdy jsme byli společně. Ostatním to může připadat morbidní, ale když něco takového zažijete, řešíte věci jinak. Jsem velmi vděčná za fotku a otisky nožiček. Chráním je jako poklad,“ pokračovala.
Přemítala, zda se vrátí do zaměstnání. „Měla jsem obavy, protože pracuji i s velmi malými dětmi. Paradoxně mi to pomohlo,“ uvedla. Aby se vyhnula rozpačitým okamžikům a nejistým pohledům kolegů, otevřeně jim sdělila, co se stalo. Řekla, že se nemusejí bát s ní o ztrátě mluvit.
Zoufalství a hluboký smutek se přetavil do smíření
Útěchu hledala i u blízkých přátel. Také si na internetu našla svépomocnou skupinu žen, které přišly o dítě. „K internetovým diskusím jsem byla dost skeptická. Nezapojovala jsem se do nich. Skupina Prázdná náruč je výjimka, která mi opravdu hodně pomohla. Dodnes je pro mě sdílení s jejími členkami určitou terapií. Nikdo vás nepochopí lépe než ten, kdo má stejnou zkušenost,“ je přesvědčená. S některými ženami se osobně poznala.
Bolest postupně opadávala. Zoufalství a hluboký smutek se přetavil do smíření. „Pociťuji ke Kryštůfkovi lásku a vděk, že s námi mohl alespoň devět měsíců být. Neodešel navždycky, je se mnou v srdci pořád a jednou se opět setkáme,“ věří Pavla Vitingerová.
Rána na duši se zacelovala, nikdy však nezmizí úplně. „Většina lidí velmi rychle zapomene. Má pocit, že vše už je v pořádku. Nebo se už nechce k synově smrti vracet. O to víc si cením těch, kteří si vzpomenou třeba na Kryštůfkův svátek nebo výročí,“ dodala.
Při druhém těhotenství se potýkala s přívalem strachu
Pak otěhotněla podruhé. Potýkala se s dalším přívalem strachu. „Někdy stačilo opravdu málo. Třeba když jsem půl dne necítila pohyby, panikařila jsem. Největší hrůzu jsem měla z porodu. Když jsem držela zdravého Tobiáška v náručí, velký kus balvanu ze mne spadl,“ sdělila.
Ona a její dvě kamarádky ze skupiny Prázdná náruč nedávno sepsaly brožury pro rodiče, zdravotníky i úředníky. Své zkušenosti a závěry konzultovaly s odborníky. Každá se zaměřila na jinou skupinu. Kateřina Jelínková z Brna vytvořila materiály do porodnic, které jsou určené hlavně matkám.
Tereza Roučková z Plzně zase iniciovala sociálního průvodce pro rodiče, kteří přišli o dítě. Příručku vydal Plzeňský kraj. Pavla Vitingerová zacílila na zdravotnický a pečující personál. „Shodly jsme se, že v nemocnicích chybí písemné podklady. Většinu informací v tom šoku vůbec nevnímáte,“ zdůraznila.
V brožuře popisuje, jak komunikovat s rodiči, kteří přišli o dítě. Mimo jiné poukazuje na formulace, jakých by se měli odborníci vyvarovat.
„Vyhnout by se jim měl koneckonců kdokoliv. Běžné jsou reakce jako: Zapomeňte na to, dočkáte se dalšího miminka, Vždyť už doma jedno dítě máte, Lépe než kdyby byl nemocný nebo Příroda věděla, co dělá. Taková slova spíš ubližují. Nejčastější reakcí je však mlčení. Matka se tak často cítí úplně sama. Přitom stačí velmi málo, třeba jen říct: Je nám to líto, vzít za ruku, nabídnout praktickou pomoc. Rodiče, kteří přišli o dítě, by měli svému okolí dát najevo, co očekávají, i když je to pro ně těžké. Můžou tak předcházet nedorozuměním,“ doporučuje Pavla Vitingerová.
Ačkoli ji potkala nepopsatelná ztráta, chce dodávat naději ostatním s podobným osudem. Osobně zažila, že s bolestí se dá naučit žít.
„Nikdy na Kryštůfka nezapomenu. Zní to jako klišé, ale čas skutečně hojí rány. Podstatné je nebát se mluvit o smrti. A zajímat se o ty, kterých se tragédie dotkla. Pomoct můžeme alespoň trochu svým soucitem nebo sdílením,“ uzavřela.
