„Dějiny odívání byly vždycky vázané na luxusní umělecká díla spojená s nějakými velkými kulturními a společenskými centry, třeba s Prahou. Případně se věnovaly velkým šlechtickým rodům. Tato práce se zaměřuje na celý širší region,“ říká autorka knihy Oděv v západních Čechách 15. až 17. století Veronika Pilná.
Toto časové rozmezí si vybrala záměrně. „Právě v této době se odehrály největší střihové změny a akceleroval vývoj odívání. Výrazné rozdíly jsou spojeny zejména se 16. stoletím, kdy se postupně začala zvyšovat životní úroveň a hlavně vyšší vrstvy vyžadovaly více oděvů pro různé příležitosti,“ vysvětluje Veronika Pilná.
Na přípravě knihy pracovala šest let. „Původně jsem ji začala psát jako svůj dizertační projekt. Téma ale bylo natolik zajímavé, že jsem se rozhodla v práci pokračovat. Nejsložitější byl asi poslední rok, kdy bylo třeba všechny materiály zpracovat a připravit je pro tisk,“ dodává.
Podklady hledala v muzeích, církevních památkách či na zámcích a hradech. V knize se tak objevují například díla pocházející z Horšovského Týna, Plzně, Starého Plzence, Horšova nebo Velhartic.
„Jsou tam i obrazy ze zapadlých míst regionu nebo muzeí, kde nejsou součástí veřejnosti přístupné expozice. Některé z nich nemají třeba takovou uměleckou hodnotu, což snižuje jejich význam pro dějiny umění. Ovšem jejich přínos pro přiblížení běžného života našich předků, včetně toho, co si oblékali, je obrovský,“ konstatuje autorka.
Nejčastějšími surovinami byly vlna a len
Pramenů, které by se týkaly regionu, je prý poměrně málo. „Západní Čechy byly dlouho nárazníková zóna, takže se mnoho věcí nedochovalo. Máme tak mnohem méně pramenů než třeba Morava,“ dodává.
Významný zdroj pro ni představovaly také památky spojené s pohřbíváním. „Především šlo o figurální náhrobníky. Na nich byli totiž mrtví zpodobnění v takových šatech, v nichž by šli do společnosti. To se týkalo zejména lidí z města. Šlechtici zase byli většinou vyobrazeni v kompletní zbroji jako válečníci,“ informuje badatelka.
Západní Čechy byly v daném období specifické tím, že díky městským aglomeracím jako Plzeň, Stříbro nebo Cheb zde nevznikala rozsáhlejší dominia šlechtických rodů. „Rozdíl byl například v mírách. Používaly se tady zcela jiné než třeba v Praze,“ dodává.
Významná byla také vazba na sousední Bavorsko. „Především se to projevovalo v obchodování. Lidé z regionu například jezdili na trhy do Norimberku, kde bylo k dostání sukno a materiály, které v Čechách nebyly běžné. Konkrétní příklady, že by se některé módní vlivy dostaly z Německa na západ Čech, nemáme, ale naopak jsem zaznamenala, že čapky bavorských měšťanek se podobaly těm, které nosily Češky,“ podotýká Pilná.
Nejčastějšími surovinami na výrobu látek byly vlna a len. „Ve vrcholném a raném středověku se len produkoval ve všech částech Čech. I na tom nejmenším statku měli svoje políčko a byli schopni materiál zpracovat na látku. Látky se také mnohdy používaly jako naturální dávky,“ informuje.
Krejčí u zákazníků i pobývali
Zatímco dnes si lidé zajdou do obchodů, kde si koupí hotový nový oděv, před stovkami let to tak jednoduché nebylo.
„Museli jít za krejčím. Ten jim nejprve vzal míry a pak oblečení ušil. Vše bedlivě dozorovaly krejčovské cechy. Dohlížely třeba na to, aby si krejčí zákazníkovi neřekl o více látky, než bylo potřeba,“ sděluje Veronika Pilná.
Krejčí také kdysi nabízeli donáškovou službu. „Pokud si to člověk mohl dovolit, poslal si pro mistra a ten u něho společně s tovaryši třeba týden pobýval a ušil šaty pro něj i jeho čeleď. Nebo krejčí za zákazníkem přijel jen třeba na jeden den, aby nabral míry. Pak odjel, a když byla zakázka hotová, zboží mu přivezl,“ říká.
O tom, jakou měli zástupci tohoto řemesla prestiž, se rozhodovalo hlavně podle velikosti města. „Bylo ale běžné, že zasedali v městské radě společně se soukeníky a řezníky, což byly nejdůležitější cechy ve městě,“ doplňuje.
Rozdíl v oblékání mezi jednotlivými vrstvami byl v minulosti velký. „Šlechta si samozřejmě vybírala dražší látky, její zástupci nosili běžně hedvábné šaty. Měli také více šatů pro různé příležitosti. Třeba zemané se oblékali spíše jako měšťané, reprezentace pro ně nebyla tak důležitá,“ říká Pilná.
Šaty jako důkaz movitosti
Obyvatelé měst často měli poměrně velké finanční prostředky. „Mohli si tak dovolit kupovat drahé látky. Nicméně je na běžné nošení nepotřebovali. Pořizovali si je zejména proto, aby z nich nechali šít ornáty. Kněží tak mnohdy chodili v hedvábí a sama majitelka nosila vlněné šaty. Tím měšťané ukazovali, že si mohou takové materiály dovolit a také dávali na odiv, že luxusní oděv, v němž kněz slouží mši, má díky nim,“ informuje autorka.
Zejména šlechta si svých oděvů velmi vážila. „Našla jsem zajímavý soudní spor, kdy jedna paní ze Šternberka požadovala jako dědictví po své sestře, která se provdala do rodu Rožmberků, garderobu složenou z devíti hedvábných sukní. Přesně vypočítává, jak jsou šité, jakou mají barvu. Musely pro ni představovat velký majetek, když jí stálo za to se kvůli nim soudit,“ vypráví Veronika Pilná. Šaty tehdy měly oproti dnešku mnohem větší hodnotu.
„Dá se to přirovnat ke koupi auta. Bohatí si dneska mohou dovolit jich mít více, ale rozhodně jsou na ně opatrní, protože ví, že nejde o levnou záležitost. Oblečení se pořizovalo na delší dobu a bylo součástí dědictví. V závětích je o tom řada poznámek. Jedna třeba říká, že nějaká žena odkázala druhé plášť, aby si jej přešila na sukni. Šatů i látek si velmi vážily, vše se muselo zužitkovat,“ dodává.
