„Jsme vděční, protože jsme dostali druhou šanci,“ shodují se Vilímkovi. Nebýt duchapřítomné reakce manželky, zřejmě by loňská událost skončila tragicky. „Manžel si sedl na gauč a najednou se zhroutil. Křičela jsem na něj, ale vůbec nevnímal. Přestal dýchat, jenom chrčel. Hned jsem volala záchranku,“ popisovala žena dramatické chvíle.
Dispečerka ji instruovala, jak má podat první pomoc. „Byla úžasná. Popisovala mi krok po kroku. Pumpovala jsem a pumpovala. Dokonce jsem mu zlomila žebro,“ pokračovala. Čekání na sanitku pro ni bylo nekonečné. Zhruba po deseti minutách se objevil profesionální tým, který vedl lékař Roman Sviták.
„Paní Vilímková opravdu vzorně masírovala. Je to obdivuhodné, protože to vydržela sedm minut a srdce udržela v aktivitě, což je důležité. Pacienta jsme připojili na defibrilátor a dostal tři výboje,“ vyprávěl doktor. Sanitka nemocného v kritickém stavu transportovala na urgentní příjem plzeňské fakultní nemocnice. Následně se dostal na koronární jednotku intenzivní péče.
Slabý jako moucha
Ludvík Vilímek byl čtyři dny v umělém spánku. Když se probudil, paměť mu vynechávala. „Z prvních čtrnácti dní nevím vůbec nic, ale pozvolna se to zlepšovalo. Nejdřív jsem byl slabý jako moucha. Ochably mi svaly. Nemohl jsem ani zvednout ruku, natož si sednout. To bylo strašné,“ líčil hospitalizaci, během níž ho každý den navštěvovala manželka.
Protože byl zvyklý sportovat a vést aktivní život, zuby nehty se snažil rozpohybovat. „Když se mi trochu vrátila síla, utíkal jsem z pokoje, abych se mohl projít alespoň po chodbě. Sestry mě vyškolily, že musím být opatrný. Pak chodily raději se mnou,“ usmíval se. V nemocnici nakonec strávil 21 dní.
Rehabilitace po srdeční příhodě trvala půl roku. Mezitím se zdravotní komplikace opět ozvaly, a tak dostal Ludvík Vilímek kardiostimulátor. Ani přes určitá omezení nepřestává být činorodý. „Každé ráno společně cvičíme, chodíme na procházky, zhruba pětikilometrové. Sledujeme přírodu, je tak krásná. Potom Liduška vaří a já uklízím celý byt, od balkonu po kuchyň. Denně. Vždyť ona mi zachránila život, tak se snažím být užitečný. Příští rok spolu budeme šedesát let. Snad nás ta potvora smrt nesebere dřív,“ doufá.
Případů s dobrým koncem je málo
Podle lékaře Svitáka, který zároveň pracuje v plzeňské fakultní nemocnici na neurochirurgii, je příběhů s dobrým koncem málo. „V Plzeňském kraji evidujeme asi třicet srdečních zástav za měsíc. Z toho dva případy dopadnou tak, že pacient odejde domů po svých. Pan Vilímek je v opravdu skvělé kondici, což je vlastně zázrak,“ sdělil. Situaci podle něj velmi často komplikuje pozdní poskytnutí první pomoci. „Každá minuta hraje roli. Čím je to déle, tím se šance na přežití snižuje,“ upozornil.
Příběh manželů Vilímkových ho inspiroval a začal pořádat kurzy první pomoci.
Na seminářích seznamuje posluchače s tím, jak zasáhnout při cévní mozkové příhodě, infarktu, zevním krvácení, dětských úrazech a podobně. Semináře se zatím konaly ve Vejprnicích, Tlučné, Zbůchu, Třemošné, Horní Bříze a Líšné. Do dalších devíti míst severního Plzeňska v následujících týdnech doktor zavítá.
Některé obce už si preventivně pořídily laické defibrilátory. Na jejich nákup mohou využít dotaci. „Při resuscitaci rozhoduje každá sekunda. Přístroj máme v hasičárně. Všechny dobrovolné hasiče jsme proškolili. Ti dostávají zprávu, pokud se něco děje. Alespoň jeden z výjezdové skupiny je vždy k dispozici. Jejich pomoc je klíčová, mohou se dostat na místo dřív než záchranka,“ sdělil starosta Vejprnic Pavel Karpíšek.
Ze stejného důvodu si defibrilátor opatřili v Líšné na Rokycansku. „Dojezdový čas sanitky je k nám přibližně dvacet minut, což může mít někdy fatální následky. Umístili jsme ho k obchodu, použít ho může kdokoliv,“ nastínil starosta Radek Kovanda.
