„Naše hudba je vždycky experiment, ne v podobě nějakého neprobádaného stylu, ale spíše zkoušíme sáhnout do různých žánrů a kombinovat je,“ říká Jiří Pavliš, který stejně jako další dva z jeho tří kolegů učí na plzeňské konzervatoři.
Klarinet je nástroj spojený zejména s dechovkou, symfonickou hudbou a s jazzem. V tomto případě ale nabízí mnohem více.
„Snažíme se muziku uchopit i tak, že by si nikdo neřekl, že i takhle může klarinet znít. Také používáme motivy, které kdyby se zahrály na kytaru nebo na klavír, by zajímavé nebyly. Když se ale zahrají na klarinety, dostanou zcela jiný charakter,“ podotýká Pavliš.
Přestože jsou v kapele jen klarinety, její možnosti nejsou nijak omezené.
„Pokud se nad muzikou přemýšlí, dá se v tomhle obsazení zahrát asi jakýkoliv žánr. My nad tím ale takto nepřemýšlíme. Vytváříme si vlastní styl přebíráním různých prvků. Můžeme třeba použít rockový riff, který ale v našem podání vyzní úplně jinak, než když je zahraný na elektrickou kytaru. Jsme na rozhraní žánrů. Samozřejmě hodně čerpáme z vážné hudby, ale také třeba z world music nebo elektronické hudby. Rádi používáme různé efekty. A všechno to dohromady dává náš styl,“ přibližuje.
Původní hudbu vytvářejí společně všichni členové. „Stává se, že někdo přijde s takřka hotovou věcí, která se všem někdy líbí. Někdy ji naopak nikdo nepřijme. Občas se některé skladby uloží do šuplíku a později je vytáhneme. Mnoho nápadů vzniká také z improvizace, často z ní vzejde nosná myšlenka. Vždycky jde o to, aby se ta věc líbila hlavně nám. Pokud ano, projedeme ji koncerty a když na ni publikum reaguje a přijme ji, necháme ji na repertoáru. Pokud ne, stáhneme ji,“ prozrazuje Jiří Pavliš.
Najdou se i pasáže pro zasmání
Mohlo by se zdát, že u podobného typu muziky se těžko poznává, zda na publikum funguje. Opak je ale pravdou.
„My to většinou poznáme. I u takové hudby lidé na některé skladby reagují bouřlivěji. U jiných zase naopak to, že je posluchači přijali, vycítíte v případě, že jsou naprosto zticha. Jde třeba o meditativní skladby, které je dostanou do nějaké nálady, kdy ani nemohou pískat nebo tleskat. Také se snažíme mít nadhled, takže občas se najdou i pasáže pro zasmání,“ doplňuje.
Clarinet Factory si před nedávnem poprvé zahrál s Plzeňskou filharmonií.
„Naše první spolupráce s orchestrem se odehrála už před lety, tehdy šlo o brněnskou filharmonii. Potom nás oslovil SOČR na větší projekt. Rozhodli jsme se zapojit dirigenta Marka Ivanoviče. Věděli jsme, jakou skládá hudbu, a chtěli jsme tím získat nějaký nový impulz. Nechtěli jsme, aby orchestr k nám byl jen jakýsi doplněk, ale aby hrál významnou roli. Věci, které díky tomu vznikly, se nám zdály vydařené, tak jsme vše dotáhli do podoby celovečerního recitálu. Postupně doděláváme aranže dalších našich věcí. Spolupracujeme s hudebním skladatelem Tomášem Illem, který připravuje některé projekty pro Plzeňskou filharmonii. A také jí doporučil nás,“ vysvětluje Pavliš, jak společně vystoupení se západočeským tělesem vzniklo.
Všichni členové kapely jsou současně i členy některého z orchestrů. S hraním v nich tedy mají velké zkušenosti. Jiné to je ale s úpravou repertoáru pro ně.
Hrát s filharmonií je svátek
„Ze začátku jsme se aranže snažili tvořit sami. Ty první pokusy ale byly spíše účelové. Chtěli jsme se obrátit na někoho, kdo má v tomto směru více zkušeností. Spojili jsme se proto s lidmi, kteří se skládání pro orchestry více věnují. Třeba Tomáš Ille je uznávaný skladatel i aranžér, který spolupracoval s významnými světovými orchestry. Má z praxe naposloucháno, jak který nástroj zní, nám by to trvalo mnohem déle,“ podotýká Pavliš.
Hraní s filharmoniemi se každopádně Clarinet Factory osvědčilo. „Je to pro nás takový svátek. Už proto, že hrajeme s orchestrem a také, že můžeme vnášet nové prvky do naší hudby. Doufám, že je to svým způsobem obohacení také pro ty orchestry,“ dodává.
Filharmonie v současnosti často zařazují do svého repertoáru i jinou hudbu, než je ta klasická.
„Je to teď trend, kdy orchestry už neinterpretují pouze díla renomovaných skladatelů vážné hudby. Historie postupuje a dnes už do ní patří třeba i filmová hudba. To, co bylo třeba v padesátých nebo šedesátých letech považováno za populární záležitost, je dneska už klasika. Hraji v orchestru, který v abonentní řadě uvádí třeba suitu z hudby Johna Williamse. Postupně se tahle díla zařazují na repertoár. A může to být jedna z cest, jak lidi do koncertních sálů dostat. Když někdo třeba přijde na rockovou kapelu s filharmonií, asi ho to nepřiměje příště vyrazit na Janáčka. Ale se zařazením filmové hudby nebo různých crossoverů je to něco jiného. Když posluchač nějaký takový koncert navštíví, může si klidně říct, že příště dá třeba i nějakou klasiku,“ myslí si klarinetista.
K Plzni má stejně jako jeho kolegové velmi blízko. „Hudební prostředí je tady velmi živé. Přestože je odtud do Prahy kousek, existuje tady specifické hudební prostředí, na které jsou místní hrdí. Funguje tady divadlo včetně skvělé opery, symfonický orchestr i festivaly. Lidé si tu nechtějí do tohoto vlastního stylu nechat příliš sáhnout. Vytváří se tak jakási alternativní scéna vůči Praze. A to je dobře,“ myslí si Pavliš.
