"Z mládí mám krásný vzpomínky. Jsem sice narozenej v Mozartově ulici pod Bertramkou, ale doma se cítím být spíš v tý Plzni. I když dobře je mi i na Šumavě, v Budějovicích, všude. Plzeň je ale matka Katapultu. Tady jsem začal chodit do školy, tady jsem prožil všechno poprvé," říká Říha a vzpomíná na první plzeňský koncert v říjnu 1963 v Měšťanské besedě.
"Vystoupili jsme s Black Stars na nedělních odpoledních čajích Oty Hellera. To mám ve svém deníčku. Bylo tam asi pět set třinácti až šestnáctiletých v bílých košilích a tesilových kalhotách nebo v šatičkách. A pak dole, v prostorách dnešního Divadélka JoNáš, působilo Divadlo SouZDiFor, vystupovali jsme v programu Bigbít není chuligán," loví v paměti rocková legenda.
A který z koncertů v Plzni byl pro Říhu výjimečný? To se prý dá jen těžko říct. "Já jsem jich v Plzni odehrál tolik, všechny byly senzační. Hráli jsme třeba ve studentským klubu Oko, v DASu, Pekle, nahoře na Borech ve Svazáčku. Pak jsme se sem vraceli, jak se říká, v největší slávě. Odehráli jsme koncerty na náměstí, před muzeem, na Lokomotivě. Každý z nich má něco do sebe, ty emoce musí být stejný," vysvětluje Říha.
V Plzni komunisti Katapult zakázali
V sedmdesátých letech se ale jeho kapela, která ještě vystupovala pod názvem Mahagon, přesunula z Plzně do Prahy. "V Plzni jsme měli opravdu úspěch. Komunisti nás ale sledovali, viděli, že se nám daří, a vymýšleli na nás různý kraviny. Nakonec nás tady v Plzni zakázali. Přesunuli jsme se proto do Prahy, kde v roce 1975 vznikl Katapult. To je oficiální start. Ten zákaz nás vlastně posunul. Mysleli si, že nám ublíží, a my jsme se v Praze etablovali," míní Říha.
Dokument o Katapultu nazvaný Rock života prý Říha původně s režisérem Janem Gogolem mladším točit nechtěl. Nechtělo se mu být s otravnými filmaři, kteří se pořád na něco ptali.
"Do svýho srdce jsem Honzu Gogola pouštěl jen postupně. Měl jsem blok. Zlom přišel v momentě, kdy jsem si pustil dokument o Metallice Some Kind Of Monster a přečetl si knížku o natáčení. Řekl jsem si, že když Metallica zvládne pustit si filmaře takhle k tělu, tak já taky," vysvětlil Říha.
Přiznává, že filmový štáb nepustil do hospody. Cítil by se prý jako kašpar. "A vesnický by mě do smrti říkali, že jsem ta hvězda. Stačilo už to, že jsem si lidi od filmu pustil na chalupu. Často jsem je zastavoval a říkal jim 'jděte už pryč'. Vůbec se divím, že vznikl tak krásnej film," míní Říha.
