Česko je v tomto ohledu v Evropě naprostou výjimkou. Je jedinou zemí, která umožňuje ústavní péči takto malým dětem v takzvaných dětských centrech (dříve kojenecké ústavy, pozn.red.).
„Aby mohla úspěšně pokračovat transformace systému péče o ohrožené děti, která má za cíl poskytnout domov více dětem, potřebuje náš kraj i celá republika mnohem více pěstounů, takzvaně zprostředkovaných, tedy rodin, které jsou ochotné pečovat o cizí dítě,“ zdůrazňuje Jiřina Ullmanová, koordinátorka služeb náhradní péče Diakonie Západ.
A přidává konkrétní čísla. Podle informací krajského úřadu vyrůstá v regionu téměř 80 procent z 820 dětí v náhradní rodinné péči u svých příbuzných nebo v náhradní rodinné péči.
Pouze sto z celkového počtu 700 pěstounských rodin se rozhodlo přijmout cizí dítě. Dvě desítky z nich poskytují péči na časově omezenou dobu, jsou pěstouny přechodnými.
Počet dětí vyrůstajících v pěstounské péči i počet pěstounů v kraji i celé republice sice postupně vzrůstá, stále však není dostačující. Meziročně je navíc patrný pokles zájemců, kteří by se pěstouny rádi stali. „Zatímco v roce 2013 bylo registrováno v ČR 1756 žadatelů, loni žádalo o zprostředkování pěstounské péče už jen 903 lidí,“ uvádí Ullmanová.
Podle Ullmanové patří Plzeňský kraj k těm s nižším počtem pěstounů. „Je třeba tuto myšlenku stále podporovat a nové pěstouny hledat. Těžko se odhaduje, jaké číslo by bylo dostačující, každopádně v ústavech je dětí pořád hodně,“ krčí rameny Jiřina Ullmanová.
Pěstounkou se před pěti lety rozhodla stát také Lenka Beranová, původní profesí neonatologická sestra. Od té doby se s manželem starali o šest dětí. To poslední, nyní čtrnáctiměsíčního chlapečka, si nechali. Rozhodli se stát dlouhodobými pěstouny. „Shodla se na tom celá rodina a byli jsme rádi, že to vyšlo,“ říká Beranová s tím, že předání dítěte do nové rodiny bylo vždy emočně náročné.
Případů, kdy se dítě vrací do biologické rodiny, je minimum
Jako profesionální pěstounka si nemohla Lenka Beranová příliš plánovat dopředu. Nevěděla, kdy a jaké miminko domů dostanou, nevěděla, jak dlouho v jejich rodině zůstane. „Naučili jsme se dlouhodobě neplánovat nic. Nevěděli jsme, kdy budeme mít volno a kdy ne,“ zamýšlí se nad rozdíly mezi přechodným a dlouhodobým pěstounstvím.
Teď už ví, že se může těšit na to, až s manželem a dcerou uvidí, jak chlapeček roste a jaké dělá pokroky. „Samozřejmě nás čekají i náročnější období. Ale jsme na to připravení,“ ujišťuje Lenka Beranová.
Chlapec přišel k Beranovým z biologické rodiny, která se o něj nedokázala postarat, sociálně ani mentálně. Nicméně to, že žil mezi lidmi, kteří jej měli rádi, bylo poznat i na jeho stavu.
„Starali jsme se i o miminka, která byla nechtěná, maminky často pily alkohol nebo braly drogy. Ta potřebovala více péče a trpělivosti. Bylo to náročné. Jedno miminko se nám budilo po deseti minutách s děsy,“ líčí své zkušenosti Lenka Beranová. Jak potvrzují i lékařky, stav těchto dětí se však v pěstounské péči výrazně zlepšuje.
Podle Ullmanové z přechodné pěstounské péče odcházejí děti převážně do osvojení nebo do dlouhodobé pěstounské péče. Případů, kdy se dítě vrací do biologické rodiny, je minimum.
