Patricie Kraftová už nyní dostává děkovné e-maily od veteránů, kteří Plzeň navštívili při letošních jubilejních 70. oslavách osvobození. Přijelo asi dvacet válečných vysloužilců s rodinami a přáteli, celkem na 150 lidí.
„Každý rok dostávám e-maily, že to bylo skvělé, jak se jim tady líbilo. Během podzimu nastává útlum a poté už se zase začínají těšit,“ přibližuje Kraftová a dodává, že to jí pak „její kluci“, jak je sama nazývá, píší, že odpočítávají dny, pídí se po jejím názoru na oblečení, které by si měli přivézt, či se ptají na program.
Příprava samozřejmě začíná měsíce dopředu, letošní slavnosti se začaly připravovat vzápětí po těch loňských. Během května toho však Patricie Kraftová mnoho nenaspí.
Řeší dopravu, program, její funkce koordinátorky obnáší jednoduše řečeno starost o to, aby vše běželo, jak má. Je jakýmsi uzlem, v němž se všechny zásadní informace a požadavky setkávají. Vydatně jí pomáhá osm stran poznámek. V nich je barevně vyznačeno, který veterán je ubytován v kterém hotelu, kdy přijíždí a odjíždí i které části programu se chce zúčastnit.
V jejím týmu bylo letos patnáct skautů, jejichž pomoc si nemůže vynachválit. „Každý má na starost jednoho veterána, znají se a vyhovují si. A já na ně můžu jen mrknout a oni už vědí, co potřebuji,“ libuje si Kraftová a vyzdvihuje i spolupráci s městskou policií a magistrátem.
Patricii pojí s veterány silné pouto. Když se jí dopis vrátí nebo nejde doručit e-mail, obává se nejhoršího. „Pravidelně, když se loučíme, bojím se, že je to naposled, co je vidím,“ přiznává.
Věk se zastavit nedá, vždyť i tomu nejmladšímu táhne na devadesátku. Po odjezdu ji pravidelně zasáhne příval emocí. Během pobytu se jí daří se s tím vypořádat, zvládá to i při - pro ostatní až dojemných - besedách s veřejností.
„Víte, já to řeším tak, že se soustředím na práci. Kontroluji, jestli všichni dobře slyší, jestli se jim dobře sedí. Vnímám ale, že je pro ně důležité, že tam s nimi jsem. Chytnou mě za ruku, někteří mě vnímají jako svoji vnučku,“ zamýšlí se.
Patricie cítí, že veteránům vždy pobyt v Plzni dává zapomenout na všechny problémy, které je trápí. „Pro ně je to obrovská zásobárna energie. Z toho, co tady naberou, žijí do dalšího roku. Stačí jim, že jim tu někdo podá ruku a lámanou angličtinou řekne: Děkuji za všechno,“ podotýká Patricie Kraftová. Těší se sem, Plzeň berou jako svůj druhý domov.
Ví, že nastane rok, kdy už nebude moct přijet ani jeden veterán. Věří však, že v jejich odkazu budou pokračovat jejich potomci. Už nyní přijíždějí někteří veteráni s celými rodinami.
