Ortodontistka Ivana Hechtová.

Ortodontistka Ivana Hechtová. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

S křivými zuby se dá žít, za komunistů to nikdo neřešil, říká ortodontistka

  • 28
Ortodoncie spojovaná hlavně se zubními rovnátky, je oborem, který po roce 1989 zpřístupnil do té doby téměř neznámé léčebné metody. “V komunistickém Československu byla ortodoncie na okraji zájmu,“ řekla v rozhovoru pro MF DNES ortodontistka Ivana Hechtová.

Plzeňská ortodontistka Ivana Hechtová zasvětila téměř celý profesní život svému oboru.

Zvyšuje se počet lidí, kteří mají křivé zuby a potřebují rovnátka?
Ano, protože to je záležitost jednak genetická, jednak vypovídá o způsobu stravování a stylu života vůbec. Podepisuje se třeba to, jak mladí sedí shrbení u počítače a kvůli tomu se jim nerozvíjejí dýchací cesty, jak by měly.

Poskočila za dvacet let ortodoncie výrazně dopředu?
Do sametové revoluce byly fixní aparátky pouze na klinikách, ve větší míře jsme s nimi začínali zhruba před dvaceti lety.

Ve vyspělých západoevropských zemích se tedy používaly běžně a v tehdejším Československu ne?
Ano, tak to bylo. Péče v ortodoncii do roku 1989 a po něm, to se vůbec nedá srovnat. Do revoluce jsme pracovali jen se snímatelnými rovnátky.

Jak je to možné?
Ortodoncie byla na okraji zájmu, protože s křivými zuby se může docela dobře žít. Tehdy to nikdo neřešil. Péče byla jen ve velkých městech. Většina lidí měla v padesáti, šedesáti letech totální protézy. Zkrátka přístup ke stomatologické péči byl úplně jiný než dnes.

Snažila jsem se v Plzeňském kraji zjistit, jaké ceny účtují svým pacientům ortodontisté. Skoro nikdo nebyl ochotný odpovědět. A když odpověděli, tak jen anonymně. Proč?
Pojišťovna vytvořila ceník v roce 1995. Od té doby uplynulo 22 let, ceny se nezměnily a zdravotní pojišťovna to nechce řešit. Problém je, že ceny všech vstupů šly nahoru. Změnily se navíc podmínky pro laboranty, kteří si mohou diktovat tržní ceny. Když to shrnu, pokud ortodontista nemá zkrachovat, není jednoduché to vybalancovat.

Proč nejsou ortodontisté ochotní odpovědět třeba na otázku, kolik u nich stojí snímatelná rovnátka a jakou cenu hradí pacient a jakou pojišťovna?
Pojišťovna dá na tato rovnátka asi 1600 korun. Ale laboratoř, která je vyrábí, bude chtít minimálně tolik, ne-li ještě víc. Ale já pak teoreticky musím platit ordinaci, sebe či sestru ze svého. Ale to není možné. Pokud tedy lékař nechce zkrachovat, prodělky musí vyrovnávat spoluúčastí pacienta na financování. Pak záleží na ordinaci, jestli to připočítává ke spoluúčasti na snímací aparátek, nebo o to navyšuje ceny fixních aparátků, případně zda vybírá i na kódy, na které by vybírat neměla. To nikdo neřekne. Tady se nehraje na rovinu, proto nemůže nikdo očekávat od lékařů, že budou odkrývat karty.

Na otázku, v jakém cenovém rozpětí nabízí pevná rovnátka estetická, což jsou bílá rovnátka z keramiky nebo safíru, která splývají s barvou zubů, odpověděla jedna lékařka, že za 9 000 až 11 000 korun na jednu čelist.
I to může být pravda. Zámeček se dá sehnat za 43 korun, ale i za 2500 korun.

Když používá ortodontista levný materiál, plyne z toho horší kvalita rovnátek?
Není tam vždy přímá úměra.

Každý má tedy nějaký materiál, který má vyzkoušený?
Ortodontista postupně levné součástky vyřadí, protože se s nimi nepracuje dobře. Řekla bych, že důležitější je, kdo fixní aparátek dělá, než z jakého je materiálu. Úplně nejdůležitější je léčebný plán. Navštívil mě v ordinaci v Mariánských Lázních Ukrajinec. Měl fixní rovnátka s porcelánovými zámky. Zaplatil za to šílené peníze, měl stanovený špatný léčebný plán a aparátek nefungoval.

Vy jste říkala, že lékař musí finance vybalancovat. Jak to dělá?
To vám nikdo neřekne. To je individuální.

Je to částečně o sociálním cítění konkrétního ortodontisty?
Rozhodně.

V Americe se šetří na rovnátka jako na luxusní auto

Někdo ceny takzvaně napálí a někdo ne?
Je velký rozdíl mezi námi, tedy starší generací, kteří jsme léta letoucí za minulého režimu pracovali téměř zadarmo v rámci služby lidu, naopak nám bylo trapné si o peníze říkat. Zatímco mladí jsou vychovaní tak, že vše stojí peníze. A ona je to pravda, ale ne každý člověk je schopný vidět to jen přes peníze.

Vím, že vy pracujete v režimu vysoká kvalita za přiměřenou cenu. Jak to zvládáte?
Já už dnes ortodoncii dělám trochu jako hobby, protože už jsem v důchodu, už nemám žádné závazky, těch jsem se zbavila. Navíc my starší jsme k vybavování ordinací přistupovali opatrněji, takže jsem nedělala žádné velké investice. Když mladí lékaři začínají, firmy jim napovídají, co vše potřebují k této práci, oni si vezmou úvěry a pak je samozřejmě musí splácet.

Jak by si tedy měl laik vybírat ortodontistu?
Já mám děti v Praze a také mám problém jim poradit, protože tam je to ještě komplikovanější. Já nejvíc dám na reference od lidí, které znám.

Ale spousta lidí se netrefí, proto reference budou negativní.
I negativní reference jsou reference. Podle hesla zvolím nejmenší zlo. Nějaké riziko vždycky existuje. Když pacienta přivezou do nemocnice, také neví, kdo ho bude operovat.

Lze situaci chápat tak, že kdo chce dobrého ortodontistu, tak si ho bude muset zaplatit?
Tak nějak. Když jsme tu po revoluci v roce 1989 měli odborníka na ortodoncii - profesora Browna ze Spojených států amerických, říkal, že v jeho zemi rodina šetří, když chce luxusní auto nebo když chce pro děti rovnátka. Takže i tam je to věc, která není dostupná každému.

Jak kvalitní je česká ortodoncie?
Řekla bych, že česká ortodoncie je na velmi slušné úrovni.