„Ráno jsem vstal, chystal se do práce a pustil si rádio. A tam to hlásili. Šel jsem vzbudit otce a řekl mu, co se stalo,“ vybavuje si dvaasedmdesátiletý Jaroslav Lobkowicz chvíli, kdy se 21. srpna 1968 dozvěděl, že začala okupace Československa.
Příslušník slavného šlechtického rodu a majitel zelárny v Plzni-Křimicích Jaroslav Lobkowicz.
Tehdy pracoval v Televizní službě v Plzni, která sídlila u někdejších kasáren Pětatřicátníků, která byla později zbořena.
„V té tobě tady bylo poměrně dost turistů a ti se snažili rychle dostat pryč,“ říká Lobkowicz.
Vybavuje si, že krátce po začátku okupace přestal fungovat televizní vysílač Krašov, který vojska obsadila. „Takže jsme nemohli pracovat na opravě televizí a proto jsme opravovali rádia,“ uvádí Lobkowicz, kterému v té době bylo 26 let.
Dnešní poslanec si pamatuje, že atmosféra takzvaného Pražského jara, kdy se v komunistickém režimu před srpnovou invazí začaly projevovat demokratické změny, byla v Československu na tehdejší poměry příjemně uvolněná a mohlo se cestovat do zahraničí, což komunistický režim pro roce 1948 silně omezoval.
„Tehdy jsme dokonce s bratrem vyjeli do ciziny a vydali se do Francie na návštěvu. Vrátil jsme se někdy kolem 15. srpna. Ale ještě před tím jsem se stačil seznámit se svou budoucí ženou, která je Francouzka. Kdybych tehdy nemohl vyjet, nikdy jsme se nepoznali,“ upozornil.
Tanky v srpnu 1968 na Chodském náměstí v Plzni.
Zanedlouho po 21. srpnu si už prý uvědomoval, že demokratizace společnosti v zemi skončila a že změny k lepšímu už nelze očekávat. Naopak.
„Pak už jsem tady před sebou neviděl dobrou budoucnost. Tak jsem rozhodl, požádal o výjezd na Západ. Tehdy mi ještě dali výjezdní doložku hned. Odjel jsem 28. srpna, měl jsem povoleno na pár dní. Protáhlo se to na pětadvacet let,“ říká Lobkowicz, který se po odchodu z Československa oženil a získal proto vystěhovalecký pas.
