Ivana Votípková se narodila před 18 lety a neslyšela. Rodina se rozhodla nepřízni osudu postavit a pomoci Ivaně vést plnohodnotný život. A to se daří. Finančně přitom pomáhá Fond vzdělání, který je společným projektem Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové a ČSOB.
Díky tomu si Ivana Votípková mohla pořídit dokonalejší sluchadlo, vysílačku a získala stipendium, aby zvládla platit školné na soukromém gymnáziu.
Když chtěla do základní školy, tak jedinou, která byla ochotná ji přijmout, našla v Plzni-Božkově. Učitelky pak neslyšící školačce pomáhaly s texty i s vyslovováním.
Nesnadné bylo také hledání střední školy. Pouze na Gymnáziu Františka Křižíka vedení školy na přijetí kývlo. Ivana má individuální studijní plán a může využívat konzultace.
"Ty sice zaberou hodně času, ale usnadní mi pochopit učivo. Naše škola funguje tak, že u každého studenta maximálně podpoří to nejlepší, co v něm je. Nic není problém, vše je výzva. A to moc oceňuji," tvrdí studentka.
Ivana Votípková říká, že jí nejvíc vadí, jak handicap ztížil komunikaci s ostatními lidmi.
"Nemám rozvinutou slovní zásobu jako moji vrstevníci a někdy se stane, že nějaké situace či texty pochopím jinak, než ve skutečnosti jsou," vysvětluje.
Na problémy naráží i při jednáních na úřadech. Často se prý stává, že úředníci sice ví, že jednají s neslyšící, ale nechtějí tomu přizpůsobit styl vyjadřování.
"Mluví potichu, rychle, dívají se při tom do papírů, nikoli na mě, abych mohla odezírat. Překvapuje mě, že ani specialisté na zdravotně postižené nejsou k postiženým vstřícní. Ve všem mi musí pomáhat moje mamka. Stejné je to v bankách, obchodech," popisuje.
Ivana je přesvědčená, že bylo klíčové vypořádat se se svou situací psychicky. Potom už se prý s pomocí rodiny dá zvládnout cokoliv.
Dívka přiznává, že nástup na gymnázium, kde se stala první neslyšící studentkou, nebyl jednoduchý. Používala tehdy speciální vysílačku, ale pokud ve třídě nebyl klid, přístroj nepřijímal slova vyučujícího a Ivana se pak musela doma víc učit s maminkou.
"Zlepšilo se to, až když jsem měla novější vysílačku. Tam jsem si mohla nastavit, jestli chci slyšet jen vyučujícího nebo i třídu. Z toho jsem měla radost. Konečně jsem mohla psát poznámky a nemusela se dívat na učitele, abych odezírala, co vykládal."
Ivana upozorňuje, že v jejím životě má důležitou roli sport - volejbal - a lidé kolem něj. "Jsou úžasní, pohodoví, vstřícní a féroví - jak trenéři, tak sportovci. Skvěle se ke mně chovají."
Sportovat začala, když ji maminka přihlásila na klasický volejbal. Ten Ivanu hodně bavil a zdokonalovala se při hře v dorozumívání s ostatními. Později objevila plážový volejbal, který jí vyhovuje ještě víc.
Na prvním místě v mém životě je rodina, říká dívka
"Komunikace je ve dvou snazší a mohu hrát i bez sluchadel. Našla jsem si tam i kamarády, kteří mají stejný handicap. Sport mi dává energii a radost."
Když Ivana Votípková uvažuje o své budoucnosti, mluví o vysoké škole, kterou by chtěla vystudovat. Zatím nemá úplně jasno, o jaký obor by se mělo jednat. Je zřejmé, že při výběru budou podstatné ohledy na sluchový handicap.
"Možná biologie, genetika, fyzioterapie nebo nějaký podobný obor. Také doufám, že budu mít čas na beach volejbal. Baví mě to a ráda bych se dostala mezi nejlepší hráčky, aby bylo vidět, že i neslyšící mohou být skvělí hráči."
Pokud má říct, co je pro ni v životě nejdůležitější, má Ivana Votípková jasno. Na prvním místě je rodina.
"Mohu se na ni spolehnout, obrátit se s prosbou nebo problémem. Vždy mě podporovala a snažila se mi pomáhat ať ve sportu, tak i třeba v rozvoji slovní zásoby. Bez takové rodiny, jakou mám, nevím, jestli bych vůbec mluvila a byla šťastná. Jsem vděčná za každou chvilku, kterou společně strávíme," říká Ivana Votípková.
