"Dělám tady přes dvacet let, už bych mohla pomalu do druhého důchodu," říká s nadsázkou Miroslava Burýšková a vysvětluje: "Tuto práci jsem získala, když jsem měla jít do penze. Zůstat doma se mi ale nechtělo. Předtím jsem pracovala jako vychovatelka u mentálně postižených dětí a pak jsem se v novinách dočetla, že hledají pokladní na věž. Tak jsem to hned vzala."
Ze začátku se prý obávala malého prostoru v pokladně. "Nevěděla jsem, jak to vydržím. Nakonec jsem tady moc ráda. Pořád je co dělat. Nedávno šel shora malý hošíček s vykulenýma očima a ptal se, jestli je tady bubák," usmívá se Miroslava Burýšková.
Míní, že jen málokteré město se může pochlubit ve svém centru takovou historickou stavbou, z níž má návštěvník okolní krajinu jako na dlani.
"Dobře rozeznatelná je například Radyně, Krkavec, Chlum, za dobré viditelnosti lze spatřit Vlčí horu, Přimdu nebo Šumavu, vzdálenou sedmdesát kilometrů. Vidět jsou i všechny čtyři plzeňské řeky. Věž měří sto dva metrů a dvacet šest centimetrů a má celkem tři sta jedna schodů. V 17:20 se pouští poslední návštěvník a zavírá se v 18 hodin. Tehdy i já vystoupám nahoru a podívám se, abych zde nezamkla některého návštěvníka," líčí Miroslava Burýšková.
Ta ovšem není stále jen u kasy. "Občas prodávám lístky a dělám výklad i dole v katedrále, pak do toho spadá úklid věže, v zimě odhrabávám sníh."
Nejvíce lidí přichází v létě o prázdninách. "Hodně lidí sem vodí prvňáčky na začátku školního roku, návštěvy přicházejí i o Vánocích. Tyto svátky mám ráda. Nemusím být ani doma, ale jsem ráda tady. Jsou návštěvníci, kteří přijdou jen o Vánocích, zato ale pravidelně. Společně probereme, co je nového, a oni pak vystoupají třeba na věž. Mám ty návštěvníky prostě ráda, nemám to tady jako zaměstnání, ale spíš jako koníčka, miluju tu věž," vyznává se Miroslava Burýšková.
A o čem s lidmi nejraději hovoří? "Starší lidé se mnou rozebírají svoje starosti, navzájem si popovídáme. Jednou sem přišel pán, který vystoupil na věž, ale tak nějak jsem vycítila, že není v pořádku, koupil si vstupenku a vystoupal nahoru. Já tady seděla jako na trní, až mi to nedalo a po nějaké chvíli jsem se vydala za ním. Řekla jsem mu, že jsem si o něj dělala starosti, aby se mu něco nestalo. Když přišel dolů, tak mi pověděl, že se mu ještě nikdy nestalo, aby se o něj někdo bál, nebo měl o něj starost, tak to mě velmi dojalo," vzpomíná Miroslava Burýšková a přidává ještě jeden příjemný zážitek:
"Dříve sem za mnou poměrně často chodili dva učni a pomáhali mi tu s odhrabáváním sněhu. Pravidelně mi dělali společnost."
