Kamarádi z dětství se ovšem nepohybovali vozem Tatra 805 jako jejich předchůdci, nýbrž letecky. „Ušetřilo nám to spoustu času. V jednotlivých místech jsme jezdili autem, vlakem, na motorkách, lodích, koních nebo i velbloudech,“ vyjmenovává Tomáš.
Ke štěstí jim stačilo pouze několik triček, dvoje kraťasy a žabky. Zbytek výbavy tvořila technika. Lukáš měl na starosti fotografování, jeho parťák zase deníkové zápisky. Oba vybrali 162 dobových snímků, které jejich slavní předchůdci pořídili. Lokality našli a zaznamenali jejich proměnu.
„Nejdřív jsme měsíc strávili v Turecku. Než jsme doputovali do Kappadokie, připadalo mi, že nemám nic použitelného,“ sděluje Lukáš. Když ale zveřejnili první kousek a přidali k němu původní černobílý, lidé je začali bombardovat zprávami, ať publikují další.
Kromě toho denně natáčeli až padesát krátkých videí, která sestříhali a pravidelně jimi krmili pět sociálních sítí. „Svůj první příspěvek na Instagram jsem dal až v cizině. Všechno jsem se učil za pochodu,“ dodává.
Hledání, při kterých jim pomáhali tamější obyvatelé, je přivedlo na mnoho běžných nebo dnes turisticky neatraktivních oblastí. Dostali se ale také do rušných ulic, jimž by se jinak zřejmě vyhnuli. Zavítali třeba do velkého obchodního a finančního centra Connaught Place v Dillí.
„Teď už nenarazíte na bazary, ale krámky Levi´s a jiné. Indové dávno nenosí turbany, ale chodí v džínách, košilích a přijali západní styl oblékání. Jediné, co přetrvává, jsou žebráci,“ porovnává Tomáš realitu s historickými fotkami. Někdy městem křižovali hodiny a hodiny. V ruském Vladivostoku nachodili asi patnáct kilometrů, ale konkrétního domu se nemohli dopátrat.
„Už jsme si řekli, že na to kašleme a půjdeme na pivo. A najednou se před námi objevil. Zástavba byla daleko hustší než v minulosti, takže jsme nemohli budovu ze stejné vzdálenosti zachytit. Museli jsme použít dron, i když to bylo zakázané,“ vypráví Tomáš.
Skoro na každém kroku nadšence provázel český televizní štáb. Na čtrnáct dní se k nim v Tokiu zcela nečekaně přidal ještě japonský tým. „Byli nám neustále za zadkem. Nepřetržitě nás natáčeli. Budili nás už v šest ráno. Ale opravdu je zajímalo, co děláme. Dokonce se s námi vydali do přístavního města Onomichi, kam se oni sami nikdy nepodívali,“ uvádí čtyřiatřicetiletý Lukáš.
Dvojice poskytla desítky rozhovorů. Obvykle oba mluvili anglicky, případně rusky. Kvůli jazykové bariéře se však někdy dostávali do kuriózních situací. Redaktoři jim tu a tam změnili povolání, z Lukáše udělali například inženýra ekonomie. „V jednom článku o nás psali jako o Indiana Jones,“ usmívá se při odpovědi Tomáš.
Západočeši nejčastěji přespávali v hotelích, potřebovali totiž bezpečně uložit veškerou techniku. Ačkoli vystřídali více než stovku zařízení, určitá se jim vryla do paměti.
V Libanonu se s nimi na pokoji usídlila velká krysa, v bangladéšské metropoli Dhaka se do jednoho z nich zamiloval portýr. Okusili i pohostinnost lidí v Turecku, na Kamčatce nebo Sibiři. Ostatně během cesty toho parťáci příliš nenaspali. V průměru šlo o tři čtyři hodiny denně. Tělo ve velkém dopovali kávou.
Největší odpočinek si dopřáli v Thajsku, odkud se chystali na Sumatru. „V té době přišel na Ko Lantu tajfun a uvěznil nás. Tehdy se tam převrátila loď a utopilo se sedmdesát Číňanů. Tragédie se stala asi dvacet kilometrů od nás. Zrovna za námi přijeli rodiče, takže jsme čas využili a pobyli spolu, což jsme původně neměli v plánu,“ popisuje Tomáš.
V sumaterském Medanu, kam všichni společně pokračovali, se zranil. Zahučel do třímetrové škarpy, ale s naprasklými žebry nechtěl do nemocnice. „Táta se mnou zatřepal. Řekl mi, že zlomené to nemám, protože bych chrastil,“ líčí.
Jelikož se přesytili rýží a smaženými nudlemi s kuřecím masem, zatoužili po českých uzeninách, paštice a sýru. Vytoužené potraviny jim přivezli Tomášovi rodiče.
„Jsme zvyklí na jitrnice, maso. Máme rádi knedlíky se zelím. Nechutná nám rýže a kari. Po měsíci už jsme to nemohli ani vidět,“ zdůrazňuje Lukáš. Cestovatelé se snažili ušetřit, a tak si většinou dávali chleba a k němu konzervu.
Terénním autem projeli i zamrzlé koryto řeky Karakol
Vyzkoušeli i různé pochoutky. „V Kyrgyzstánu byla paní schopná vstát kvůli nám ve dvě v noci a připravit pravé tatarské jídlo. K snídani jsme dostávali hromady jídla,“ doplňuje Tomáš.
Krajinu bývalé sovětské republiky brázdili terénním autem UAZ 450. Když vozidlo vyzvedávali z půjčovny, dostali jasné instrukce, čemu se kvůli nebezpečí vyhnout.
„Zamrzlé koryto řeky Karakol jsme projeli. Sice jsme se dvakrát ztratili v závějích, ale nic se nestalo. V půjčovně nám pak řekli, že jsme blázni, protože v létě se tam utopilo sedm expedic,“ přiznává Tomáš.
Za nejnebezpečnější považuje jiný moment. Se životem se loučil v Libanonu. Jak sám říká, dostal hloupý nápad a chtěl sám pokořit nejvyšší horu. Trasa na vrchol sice byla zavřená, ale zátaras dvaatřicetiletého muže nezastavil.
„Auto zapadlo ve sněhu a začalo couvat. Pode mnou byl asi čtyřicetimetrový sráz. Na sobě jsem měl tričko. Dolů bych se vracel asi tři hodiny, takže bych někde zkapal. Nakonec jsem svah vyjel. Po návratu jsem si koupil pivo, dal si nohy nahoru a po měsíci si zapálil cigaretu,“ vrací se v čase.
Cestovatele uchvátila příroda Kyrgyzstánu
Pokud by si rodáci ze severního Plzeňska měli vybrat nejkrásnější zemi, volba by padla na už citovaný Kyrgyzstán. „Uchvátila nás příroda. A to jsme tam byli v zimě. Lidi mají zafixováno, že tam každého okradou a zakopou. Kdybyste ale tady skončili bez peněz nebo v podvlíkačkách, postarají se o vás,“ zdůrazňuje.
Sto let Miroslava Zikmunda MF DNES připravila ke 100. narozeninám slavného cestovatele Miroslava Zikmunda seriál o jeho výjimečném životě. |
Nevšední zážitky si odvezli rovněž ze Sumatry, kde měli výjimečnou příležitost nahlédnout do kanibalské vesnice, nebo z Ruska. Na Kamčatce, kde vyměnili žabky za tenisky, dokoupili si mikinu a lehkou bundu, se shledali s osmdesátiletým pamětníkem, který byl na přednášce Zikmunda a Hanzelky. „Byl to nejkrásnější dárek, který jsem za devět měsíců dostal,“ uvádí Lukáš.
Obrovskou radost pociťoval ještě ve chvíli, kdy dronem natáčel mohutného medvěda. „Bylo to jako z National Geographic,“ přirovnává.
Jedním dechem zmiňuje ještě jeden silný okamžik, kdy se na Kamčatce rozplakal: „Navštívili jsme starší pár, který žije úplně odtržený od reality. Oni stáli na terase, drželi se za ruce a koukali na duhu. Úplně mě to dojalo. Vzpomněl jsem si na své rodiče, kteří se po pětatřiceti letech milují, jako kdyby se potkali včera.“
Nejsmutnějším místem byl Stalingrad se sochou Matky Vlasti
Jako obdivovatelé historie nevynechali ani návštěvu Volgogradu, dřívějšího Stalingradu. Památník Mamajev Kurgan s mohutnou sochou Matky Vlasti pro ně symbolizuje nejsmutnější místo, které dosud poznali.
Parťáci, kteří kvůli nebezpečí vynechali ze svého seznamu pouze Sýrii, se nedávno vrátili domů. Na oddech ovšem můžou zapomenout. Dávají dohromady knihu sestavenou z deníkových záznamů, dokument a připravují výstavu věnovanou letošním 100. narozeninám Miroslava Zikmunda, které oslaví 14. února.
Mimochodem plzeňský rodák, který už léta bydlí ve Zlíně, jejich počínání pečlivě sledoval. Zprávy mu průběžně podávala Magdalena Preiningerová, kurátorka archivů H+Z.
„Nashromáždili jsme spoustu informací, včetně statistik nebo vývoje cen. Jsme moc zvědaví, až mu všechny materiály ukážeme,“ těší se na společné setkání.
