Do Alfy jste nastoupil v roce 1990. Tedy ještě do té staré historické Alfy na Americké třídě. Jak na tu dobu vzpomínáte? Není toho sálu škoda?
Starou Alfu pamatuji ještě jako dítě. Chodili jsme na představení se základní školou, a když jsem nastoupil do divadla, bylo to tam pořád stejné. Jako by se zastavil čas. Ono to tam bylo stejné spoustu let, do toho sálu nikdo neinvestoval ani korunu. Mělo to tam spoustu nedostatků, ale byla to skvělá doba. Bylo těsně po sametové revoluci a lidi měli k sobě tak nějak blíž. Nejstarší syn teď chodí do tanečních právě do Alfy na Americké, a když jsem pro něj jel, tak jsem tam poprvé od odstěhování zašel. Je to divné, v úrovni bývalého balkonu je podlaha sálu s polojevištěm, v bývalém hledišti je hospoda, na jevišti bowling... Ta budova podle mě ztratila ducha, asi jsme si ho přenesli do Alfy na Doubravku. A jestli je toho sálu škoda? Podle mě není. Barák dělají lidi, kteří v něm jsou, a ti se před lety přestěhovali na Rokycanskou.
Petr BorovskýNávštěvníci jej znají nejen jako loutkoherce, ale také jako režiséra úspěšné inscenace Pohoršovna. Také si jej nepochybně pamatují díky produkcím festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem. Petr Borovský je také producentem mezinárodního festivalu stepu, který v Plzni organizuje již čtvrtým rokem s manželkou Kamilou Borovskou. |
O vašem uměleckém šéfovi Tomáši Dvořákovi už existuje i hra, křtili jste ji nedávno na premiéře Kosprda a Telecí. On vychoval pěknou řádku loutkářů. Sám s mladými lidmi pracujete. Vyroste nová loutkářská generace?
V Alfě máme velké štěstí, že je naším šéfem Tomáš Dvořák, loutkář s velkým L. Mně dal hrozně moc - naučil mě s loutkami pracovat, od něj jsem se naučil mít loutky rád. A to, co jsem se od něj za těch víc jak 25 let v Alfě naučil, se snažím předávat dál. Vazba s mladými lidmi i malými dětmi, které se o loutky zajímají, je skvělá. Sám jsem vedl poslední dva roky na Loutkářské Chrudimi semináře. A dělalo mi to hroznou radost. Mám tam děti, kterým je dvanáct, třináct, patnáct let. A loutky je baví. Je úžasné to vidět a být s nimi.
Tím se vyvrací pesimistické úvahy o tom, že loutkářství zajde jednou na úbytě?
Já nechci být prorokem ani dobrým, ani špatným. Za dob Rakouska-Uherska a první republiky měla každá rodina u nás malé loutkové divadlo a hrálo se dětem. A dnes v době internetu se dětem už ani pomalu nečtou pohádky, když tohle uvážíme, nevypadá situace zrovna dobře. Ale na druhé straně je mezi lidmi o loutky velký zájem, svědčí o tom i návštěvy našich představení. Loutkářství u nás je v lidech zakořeněné. Díky Josefu Skupovi, díky Trnkovým filmům máme loutky hluboko pod kůží. Je to náš klenot. Nedávno zapsalo UNESCO české a slovenské loutkářství jako kulturní dědictví. To je skvělá věc.
U nás máme síť skvělých loutkových divadel, které mají loutky třeba sto padesát let staré - v Plzni více jak osmdesátileté Divadlo v Boudě má fundus plný nádherných starých loutek a kulis. Je spousta nezávislých skupin, které jezdí po školkách a hrají pro děti loutkové divadlo. Ve školkách mají maňásky, děti si vyrábějí své papírové loutečky na špejli a zahrají si s nimi. Děti nejsou jiné, i když nás technika dohání a mladou generaci i nás mění. Ale loutkové divadlo a divadlo vůbec má své nenahraditelné kouzlo. Kouzlo, které placatá obrazovka nikdy mít nemůže.
Říká se, že kdo nehrál pro děti, neví, co to je hrát divadlo. V čem je ten kumšt zaujmout dětského diváka?
Když mí známí a kamarádi z činohry nebo muzikálu mají hrát pro děti, je to pro ně trošku utrpení. Pokud děti a puberťáci nejsou pod dohledem rodičů a pokud nejsou příběhem vtaženi a nebaví je to, tak to dají strašně najevo. Kdo s tím není zvyklý pracovat, je pak lehce rozhozen. Neví si s tím rady. Velmi ovšem záleží i na tom, jak s dětmi pracují učitelé. Pokud přijde střední škola, na níž učitel češtiny hraje s dětmi divadlo, je to úplně něco jiného, než když učitelé nechají děti v hledišti a jdou si místo představení sednout na kafe.
Vybaví se vám nějaká nezapomenutelná dětská hláška?
V jedné inscenaci jsem hrál klauna, v ruce dva balonky a trubku a měl jsem tam takovou komediální scénku. Všechno mi padalo, děti se smály a já jsem koutkem oka začal vnímat chlapečka v první řadě. Pořád nervózně poposedával, byl jak na jehlách. A najednou se vztyčil, postavil se a z plna hrdla na celé divadlo pohoršeně vykřikl: „Ty jsi ale blbej!“ A pro mě to byla úžasná poklona. On nevnímal mě, vnímal neschopného přitroublého šaška. Humorných zážitků s dětskou bezprostředností je ale plno. S dětmi se opravdu nikdy nenudíte.
Loutkář není na jevišti sám, je s loutkou. Vodí ji, dává jí život. Jako v té známé pohádce - oživí ji darem řeči. Vy jste ale loutkoherec i herec a můžete porovnávat. Nevyžaduje loutkářství větší všestrannost, více invence právě pro to hračičkovství?
Vyžaduje jiný typ invence. Činohra je hraní o velkých emocích, obvykle na velkém jevišti. Ne že by v loutkářství emoce chyběly. Ale my se zase musíme tak zvaně poprat s materiálem. Mezi soubory v divadlech existuje taková jistá rivalita, kdo to má náročnější. Každý obor vyžaduje svoje. Ale ono to je stejně jedno. Obecně je divadlo buď dobré, nebo špatné. Buď to diváka baví, nebo nebaví. Lidé se chtějí smát, nebo plakat. Chtějí být osloveni. A je jedno, co se hraje - opera, opereta, muzikál, činohra, loutkové představení. Musí diváka chytnout. Nejhorší reakce je, když lidé po představení nevědí, co by řekli. Protože nic necítili. A pak je něco špatně.
Spolupracoval jste s divadelním létem, Alfa se podílela i na dvou velmi úspěšných představeních v Komorním divadle - na Limonádovém Joeovi a Fantomovi Morrisvillu. Vám se ty divadelní světy a obory krásně prolínají.
Dnes se prolínají obecně a myslím si, že se vzájemně obohacují. Taková byla i naše spolupráce se souborem muzikálu Divadla J.K. Tyla. Oni viděli práci loutkářů, my jejich. Rozuměli jsme si a bavilo nás to. V divadelním létě bylo pro mě osobně úžasné koukat do kuchyně Martinu Zahálkovi, Janu Zadražilovi, Viktoru Limrovi, Zorce Kostkové a celé řadě dalších skvělých herců a hereček. Divadelním létem se herci baví a diváci doufáme taky. Vyprodaná představení o tom svědčí. To je stejné jako s festivalem stepu - lidé si ho vzali za svůj, padl jim do noty. Baví nás i je. Plzeňského diváka něčím zaujmout není jednoduché. Má rád svoje jistoty, je trošku konzervativní. Ale když mu nabídnete něco nového, co sami rádi děláte, a má to svoji kvalitu, vezme si to za své. A chce to rozvíjet dál.
