Lékař Michal Mareček.

Lékař Michal Mareček. | foto: Jiří Bervida, MAFRA

Už se nebudu spouštět z vrtulníku, říká nestor letecké záchranné služby

  • 6
Nestor mezi lékaři letecké záchranné služby v Líních Michal Mareček opustil řady armády. S leteckou záchrankou, kterou zajišťují vojáci, ale dál spolupracuje jako civilista. „Rád bych zůstal u dálkového létání při převozech, při humanitárních programech,“ řekl v rozhovoru pro MF DNES.

Kvůli záchranářské práci vstoupil Michal Mareček do armády v roce 1993. V pátek 30. září 2016 se pro třiašedesátiletého doktora uzavřela jedna životní kapitola. Ve vojenské uniformě zvládl poslední armádní poradu v Praze a o půlnoci odešel kvůli věku do civilu.

Jak se změnila urgentní medicína za 39 let, co ji děláte?
Hrozně moc. Na úplném začátku nebyla žádná. To byly pionýrské pokusy, jak to bylo vidět v seriálu Sanitka. Auta Škoda 1203, žádné přístroje, infuze ve skle. Pokud tehdy někde fungovala záchranka, byla pod Lékařskou službou první pomoci. Oproti dnešku to byl entuziasmus a primitivismus. S dneškem se to nedá srovnávat. Dnes mají lékaři v sanitkách takové vybavení, o jakém se nezdálo v 70. a 80. letech ani primářům v nemocnicích. Šlo to obrovsky dopředu technikou i specializací lékařů a zdravotníků.

V 70. letech byla v Plzni kromě klasických dvanáctsettrojek jako záchranářské auto i Avie...
...a doktor v ní měl kufírek, který byl o něco lepší, než měl lékař, který jezdil domů k dětským pacientům, když měli angínu. Doktor ze záchranky měl trošku lepší znalosti, v Plzni to byl člověk z kardiologické JIP nebo z traumatologie, případně z ARO. Navíc záchranka fungovala většinou jen ve velkých městech.

Kde jste začínal vy?
V Plané u Mariánských Lázní. V nemocnici. Tehdy byla záchranka v kraji jen tam a v Plzni.

Z Tachovska je do vrtulníku poměrně daleko. Jak jste se dostal k letecké záchrance?
Ale vůbec to nebylo daleko! První stanoviště letecké záchranky pro celé západní Čechy bylo na letišti ve Sklářích mezi Chodovou Planou a Mariánskými Lázněmi.

Vzpomínáte na první zásah?
Jako by to bylo dnes. Na úplně první ostrý zásah při prvním dnu letecké záchranné služby v západních Čechách se nezapomíná. Bylo 1. května 1991 kolem poledne. Letěli jsme mezi Zdemyslice a Žákavu na jižní Plzeňsko. Opilý muž cestou z májové veselice naboural na kole, vezli jsme ho s otřesem mozku. Sedali jsme na louce po pravé straně, v jejím prostředku je vedení vysokého napětí. Posádka byla pilot Nožina, doktor Mareček, sestra Benediktová. Předával nám ho pan doktor Kulda z Lékařské služby první pomoci. Až později jsme se stěhovali na letiště do Líní.

Je pravda, že první měsíce jste létal se záchrankou jako doktor civilista?
Přesně tak. Až v září 1993 nás tehdy hned několik záchranářských civilů nastoupilo k armádě.

Zaznamenal jste jako lékař nějaký rozdíl pojetím záchranářství v civilu a armádě?
Z pohledu doktora asi ne, když pominu, že vojáci byli tehdy o něco lépe placení. Peníze ale nebyly motivací. Tehdy byla sjednocující myšlenka: Jeden tým, jeden dres. Výhoda byla v tom, že se armáda k letecké záchrance postavila vstřícně. Mohli jsme nechat přestavět vrtulníky podle záchranářských potřeb.

S jakými stroji jste začínali?
S vrtulníky Mi-2 a Mi-17. Záchranářská byla menší Mi-2. Sedmnáctka s námi létala jako takzvaný technický doprovod. Do ní brali hasiče ze Škodovky. Ve velkém vrtulníku byly první hydraulické nůžky v republice, s těmi létali v závěsu například k vyprošťování u dopravních nehod. Až pak přišly vrtulníky Sokol, se kterými létáme dodnes. S technikou jsme byli vždycky trošku dopředu, protože v armádě tohle nebyl problém.

Jak je to s výcvikem pilotů?
Letecká záchranka má jedny z nejvycvičenějších pilotů. A ti, aby si udržovali své kvality, musejí co nejvíce létat. Oproti civilním provozovatelům nejsou piloty jen pro leteckou záchrannou službu. V případě potřeby dostanou rozkaz a plní i jiné úkoly pro armádu. Každý den v Líních slouží jiná posádka. Kromě běžné záchranné služby - i pro armádu - máme i spoustu další vojenské práce. Dopravy zraněných z misí, z velkých vzdáleností po téměř celém světě, létáme pro zraněné i v rámci humanitárních programů. Kdybychom nelétali leteckou záchrannou službu pro Plzeňský a Karlovarský kraj a v budoucnu možná i pro jižní Čechy, práce pro vrtulníky Sokol je dost i v rámci armády. Ta potřebuje mít skvěle vycvičené piloty vrtulníků.

V minulosti jste mi říkal, že když letíte k zásahu, i jako doktor máte čas pozorovat krajinu. Které místo se vám tu líbí nejvíc?
Šumava a Prášilsko, tam je pořád ještě poměrně nedotčená příroda. Trošku srdečním krajem je pro mě jižní Plzeňsko, jeho vesničky. Ze vzduchu vidíte, jak se mění, jak se lidé i starostové starají, vesničky jsou ze vzduchu stále upravenější. Na náš rajon se kouká shora velice dobře. Je to členité, hezké, zelené, upravené, nemáme tu žádné obr fabriky, hodně dýmající komíny, obří skládky, tady u nás je hezky všude.

A večer, když se setmí? Na rozdíl od soukromých firem armáda zajišťuje leteckou záchranku i v noci...
Večer, když se podíváte na kraj z výšky, tak nejsou tři kilometry, aby tam nesvítila nějaká lampa. Když si odmyslím brdské lesy, pokud tam nejede auto, republika je zasíťovaná a osídlená velice hustě. Svítí každá vesnice, městečko. I Plzeň, když je nasvícená, vypadá hezky.

MUDr. Michal Mareček

  • Posledních deset let je náčelníkem Centra letecké záchranné služby v Líních u Plzně, je ředitelem Letecké záchranné služby Armády ČR.
  • Mimo jiné zajišťoval humanitární převozy zraněných leteckými speciály z misí v Afghánistánu, Bosny a Hercegoviny nebo před dvěma roky z Ukrajiny.

Co teď čeká doktora Marečka po reinkarnaci z vojáka na civilistu na letišti v Líních, na kterém zůstává?
Po téhle reinkarnaci doktor Mareček očekává, že bude mít víc času. Že mu ubude úřadování a bude mít víc času na mladé. V třiašedesáti letech se už nebudu spouštět z vrtulníku na kostely, rád bych zůstal u - v uvozovkách - klidnějšího dálkového létání při převozech, při humanitárních programech. Pokud bude zájem, rád bych byl u vzniku výcvikového střediska armády v Líních, dokud si ještě něco pamatuju. A až si nebudu pamatovat, snad mě nechají sednout někam na vrátnici (smích).

Ještě pořád platí, že začínající vojenští doktoři chodí na stáže na leteckou záchranku do Líní?
Teď jsme dokonce nabírali dva mladé doktory nastálo. Samozřejmě k nám chodí mladí atestanti, aby se podívali, jak to vypadá v letecké záchrance v reálu. Aby se dostali na místo zásahu, třeba k těžké bouračce na silnici. Právě o tom by mělo být výcvikové záchranářské středisko. Vše je v jednání. Snad bych měl mladým co dát, dělám tuhle práci od roku 1977.

Za 39 let praxe, většinou na záchrance, jste toho zažil asi opravdu hodně, takže máte co předat...
Můj táta říkal, že je to jak s řidičákem. Dobrý šofér se pozná podle toho, že v devadesáti letech sám odevzdává řidičák, a je ještě živý. S doktory to bude úplně to samé. Člověk nemá být ješitný, má dělat vše, jak nejlépe to jde. Všichni si myslíme, že to tak děláme. Ale chybu udělá každý, nikdo nejsme neomylný. Pokud jsme nějakou udělali, doufáme, že to nemělo následky. Zatím se k nám žádná taková zpráva nedostala.

Ptáte se v nemocnicích, jak to dopadlo s pacienty, které jste jim přivezli?
Doktor, který má o práci zájem, se v nemocnici ptát musí. Jestli správně určil diagnózu, jestli jeho prvotní postup byl správný. Mladým vždycky říkám, že hodnocení záchranky si nemůže dělat záchranka sama. Záchranku má hodnotit docent Fessl, doktor Pradl, tedy šéfové na ARO, na dětském, na klinice, protože ti vědí, v jakém stavu jsme jim pacienty přivezli. Jestliže s nimi přiletíme a jsou v relativně dobrém stavu, oni s nimi mohou dál pracovat, je to v pořádku. Když mně na klinice nevynadají, je to vlastně pochvala. Tohle žádné tabulky a grafy nevykážou.

U záchranky je rozhodující rychlost. Kdy letí na místo vrtulník a kdy jede sanitka?
O tom rozhodují profesionální a zkušené dispečerky na linkách 112 a 155. Všichni doktoři vědí, že od doby, kdy se vám něco stane, třeba když nabouráte s autem do stromu, je nejdůležitější první hodina. Doktor musí dělat vše, aby pacienta minimálně ve stejném, ale radši lepším stavu dovezl do nemocnice. Záchranka o ničem jiném není. Pokud máte naději přežít a do hodiny jste v traumacentru, máte obrovskou šanci, že to rozchodíte. V takových případech vrtulník samozřejmě má opodstatnění. Byla by ale hloupost posílat ho na okraj Plzně, kam auto záchranky dojede za pět minut.

Dostanete se teď - jako civil - ještě do záchranářského vrtulníku?
Myslím, že občas ještě ano. Docela se na to těším. Ale upřímně říkám, nechci žádnou trafiku. Pokud někdo uzná, že mám mladým co předat, budu rád. Jestli ne, nebudu se zlobit. Skoro sedmdesátiletí dědkové se nemůžou prsit, že budou skákat z vrtulníku, to by byla hloupost. Člověk musí být realista.