Plzeňská lékárnice Jana Řehulová má historii domu na náměstí Republiky v malíčku. Podle historických záznamů byl dům už jako apatyka stavěný.
"V roce 1896 pak nechal tehdejší lékárník udělat jiné průčelí, do té doby totiž lékárna vypadala úplně stejně jako sousedící rohový dům. Změnu průčelí měl na starosti architekt, který sem tenkrát přivedl malíře Mikoláše Alše. Zprostředkoval mu práci a podle Alše je dům krásně vyzdobený," říká Jana Řehulová.
Po tomto zásahu z konce předminulého století má dům novorenesanční průčelí se sgrafity na téma Sběr léčivých rostlin.
Ještě ve druhé polovině minulého století byly na hlavním plzeňském náměstí dvě lékárny. Ta druhá, U Černého orla, byla přesně na druhé straně, u rohu s Pražskou ulicí.
"To byla druhá nejstarší lékárna, ale mnohem mladší. Na rozdíl od té naší se několikrát po náměstí stěhovala a dnes už neexistuje," doplňuje Jana Řehulová. Dům s lékárnou U Bílého jednorožce vlastní od roku 1997. Ale do zdejší lékárny poprvé nastoupila, aby pomáhala nemocným, už před 33 roky.
"Lékárna byla právě po rekonstrukci, když jsem do ní poprvé nastupovala. Tehdy tu byla magistra, které, když se tu otevíralo, bylo na den přesně 70 let. A ta mi říkala, že právě sem nastupuje už potřetí, a potřetí je lékárna zrovna po rekonstrukci," vybavuje si lékárnice Řehulová až neuvěřitelné příběhy.
Lékárna si zahrála také ve filmu
Když na plzeňském náměstí točil v první polovině 80. let minulého století scény do svých filmů zdejší rodák Jaroslav Soukup, v některých záběrech se na okamžik mihne i tehdejší podoba domu U Bílého jednorožce. Lékárna s neprůhlednými bílými skly, na některých je i nápis Apotheke.
Jana Řehulová uvažovala, že by se vzhled skel mohl zase přiblížit někdejšímu retrostylu. "Zvažovala jsem, zda nechat skla zase vypískovat. Když jsem se dozvěděla cenu a uvědomila si, že ani centrum města není ušetřené vandalismu, ustoupila jsem od toho. Jak se ukázalo, dobře jsem udělala. Je to pár let, kdy nám zrovna o Štědrém dni vandal jedno sklo ve výloze rozkopal," povzdechla si.
Za posledních šestnáct let má dům už třetí střechu, ve výběru krytiny měli rozhodující slovo památkáři. Jenže první nebyla dostatečně kvalitní, což se ukázalo až po položení. Při její výměně do domu několikrát pořádně napršelo a nakonec ji ještě poničili zloději.
I když Jana Řehulová na jedné straně připouští, že by už mohla všeho nechat a odejít do důchodu, jedním dechem dodává, že něco takového si nedokáže vůbec představit.
"Když studujete zase nové předpisy, říkáte si, jestli by už nebylo lepší do důchodu odejít. Ale kontakt s lidmi vás nabíjí, zažíváte tu až dojemné scény. Třeba když ráno přijdou pacienti a osmdesátiletý pán na vás volá: Pojďte sem, paní magistro. Pojďte blíž. Když jsem u něho, dá mi pusu, a popřeje všechno nejlepší do nového roku. To jsou ty drobné chvilky, které člověka vnitřně dobíjí, je to strašně milé," říká paní Jana.
Trápí ji ale, že se centrum města vylidňuje, a přesto se nedá na náměstí u lékárny pořádně zaparkovat. Když nemocným vysvětluje, jak správně užívat léky, pacienti místo pořádného poslouchání při výkladu opakovaně utíkají k oknům zkontrolovat, jestli už náhodou na autech nemají botičky.
Jedinkrát uvažovala o prodeji lékárny
Jen jednou jedinkrát paní Janu napadlo, že lékárnu prodá. Byl rok 2001 a její syn, olympionik a reprezentant v triatlonu Jan Řehula, se v Austrálii těžce zranil. Šlo mu o život (více o nehodě čtěte zde).
"Zrovna jsem tenkrát měla službu a zazvonil mi telefon. Nic jsem netušila, on už měl po první operaci, při které udělali život zachraňující úkony. Probral se z narkózy a oni mu dali mobil, ať zavolá domů a zjistí, jak to bude s pojištěním. Kdo zaplatí druhou operaci, kterou mu potom chtěli udělat. Honza mi ale neřekl, že je to vážné. To jsem pochopila v okamžiku, kdy jsem říkala, že mu zavolám za chvilku, a on odvětil: Mami, radši nevolej, nemám sílu zvednout telefon. To jsem pochopila, že je to hodně vážné," vrací se žena k neradostným vzpomínkám.
Okamžitě po telefonátu se synem začala obvolávat sportovní svazy, ale vše bylo marné. V lepším případě se dozvěděla, že má zavolat po neděli, kdy se můžou případem zraněného reprezentanta zabývat.
"Tenkrát jsem Honzovi říkala, ať se samozřejmě nechá operovat, že prodám lékárnu a operaci zaplatím, přestože jsme měli dluhy. To byl jediný okamžik, kdy jsem prodej lékárny zvažovala. Kdyby šlo o život, člověk by se nerozmýšlel ani teď. Ale za normálních okolností prodat dům s takovou historií? Ani náhodou," říká rozhodně lékárnice.
Před dvanácti lety jí problém s operací zraněného syna v Austrálii pomohli vyřešit známí, kteří u protinožců žijí. "Bezradně jsem listovala v mém telefonním notýsku a narazila jsem na několik lidí, kteří žijí v Austrálii, a trochu jsem je znala. První paní, které jsem zavolala, jsem neumělou angličtinou poprosila, jestli by Honzovi mohli pomoci. Zareagovala fantasticky.
Okamžitě ho nechali převézt do královské nemocnice, kde pak Honzu operovali. Ale dokud neměli potvrzeno od pojišťovny, kdo operaci zaplatí, neudělali by nic. Naše zdravotnictví je v tomhle úplný poklad. Ti odoperují každého," porovnává Jana Řehulová.
