„Někteří lidé se k nám dostanou ve špatném stavu, s vysokými horečkami, zchvácení, sotva chodí. Je krásné je později vidět, jak odcházejí po svých a jsou šťastní a vděční,“ popsala studentka Vyšší odborné školy zdravotnické v Plzni.
Papežová původně neplánovala, že na infekční klinice zakotví. Po první vlně koronaviru ale změnila názor. V oboru se našla.
„Práce je to velmi pestrá. Narazíte na širokou škálu případů. Třeba přivezli pacienta z chirurgie, který se nakazil. Zároveň byl zasádrovaný, měl drény, obvazy a vy se o něj musíte kompletně postarat,“ líčila.
Právě různorodost vybraného zaměření, kdy se stále učí něco nového, jí vyhovuje. „Jsem trochu blázen, který potřebuje adrenalin,“ přiznala jednadvacetiletá žena.
Eliška Papežová pečuje o nemocné s koronavirem. Domnívá se, že nejtěžší chvíle má teprve před sebou. I přesto neztrácí optimismus a elán.
Většina nemocných, kteří se na infekční kliniku dostanou, jsou podle ní osoby starší 50 let. „Sem tam se objeví mladý člověk nebo dítě,“ doplnila. Počet hospitalizovaných se však v posledních týdnech výrazně zvedá.
A personál zažívá nápor. Papežová sice pracuje jen na poloviční úvazek, ale už teď má spoustu přesčasů. V září šlo namísto 80 hodin o zhruba 180, v říjnu půjde dokonce o 220 hodin. A navíc funguje hned na třech odděleních zároveň.
Přetížené jsou samozřejmě i její kolegyně. „Není personál. Jako sestry běháme všude, kde je potřeba. Na jaře nám pomáhali studenti i lidé z jiných oddělení, takže se to dalo lépe zvládat,“ uvedla. Domnívá se, že nejtěžší chvíle mají teprve před sebou. I přesto neztrácí optimismus a elán.
Současně však Plzeňanku mrzí, že někteří obyvatelé situaci ohledně epidemie zlehčují nebo podceňují.
„Často argumentují tím, že jde o obyčejnou chřipku. Nesetkali se například s někým, kdo byl ve vážném stavu. My ale takové lidi známe. Ti s nejtěžším průběhem končí na jednotce intenzivní péče a jsou napojeni na plicní ventilátor. Koronavirus je nebezpečný prevít,“ zdůraznila.
Před nákazou se snaží všichni zaměstnanci maximálně chránit. Kdykoliv přicházejí za hospitalizovaným, musejí si nasadit speciální oblek, respirátor, rukavice a brýle nebo štít.
„Než obejdete patnáct dvacet pacientů, nakrmíte je, umyjete, opečujete, dáte léky, odeberete jim krev a další, uběhnou třeba tři hodiny. Pak jsem splavená a úplně zpocená. Když jsme ještě na jaře dělali výtěry v odběrovém stanu a zasvítilo sluníčko, v mundúru bylo k nevydržení. I když to na začátku bylo opravdu strašné, už jsem si na něj zvykla,“ řekla Papežová.
I přes pracovní vytížení se snaží si na pacienty najít alespoň chvilku, kdy s nimi prohodí pár slov. „Jsem toho názoru, že čas na lidi je potřeba si vyhradit. Jsou psychicky zdeptaní, že jsou v nemocnici. Mají strach. Když si s nimi trochu popovídáte a podpoříte je, udělá to strašně moc. Koneckonců psychika hraje při uzdravování svoji roli,“ tvrdí.
Zvlášť někteří lidé, kteří strávili na oddělení dlouhou dobu, přirostli studentce k srdci. „Jedna paní tady byla několik měsíců. Těšila se na děti, vnoučata. Ale už se jich bohužel nedočkala. Poté, co byla přeložena na jinou kliniku kvůli doléčení, zemřela. Oplakala jsem to. Mám to tak vždycky, potřebuji se vybrečet,“ svěřila se.
Zažívá i krásné okamžiky přímo na odděleních, nebo když se vyléčení lidé vracejí, aby poděkovali.
„Nedávno si jeden pán přál, abychom ho oholili. Je to maličkost, ale on byl potom tak šťastný a vděčný. To je hezký pocit. I když jdu někdy do práce unavená, vím, že na sobě budu mít oblek, ze kterého budu zpocená a smradlavá, dává mi tahle profese smysl. Baví mě se o druhé starat a pomáhat jim,“ uzavřela.
