„V jejím velice silném příběhu jsem objevil hned několik poloh lidského života. Nejprve to byla její odvaha, kdy vystoupila na domácím území proti německé okupaci a zapojila se do odboje s vědomím, že konečným dopadem může být věznění i smrt. Nejen její, ale i její velice početné rodiny,“ říká holýšovský historik Jan Valeš.
Další polohou je podle něj nezlomná síla a naděje, díky níž žena překonala nejen věznění, pracovní nasazení a nemoci, ale i vnitřní problémy francouzské komunity v samotném táboře.
„Většina žen zde byla především levicově zaměřena. Je obdivuhodné, že i na tomto domácím francouzském dvorku zůstávala pro většinu francouzských vězněných žen vzorem a osobností,“ konstatuje Valeš.
Za zdmi jednoho ze statků v Holýšově za druhé světové války trpěly desítky lidí z celé Evropy. Nacisté jej totiž změnili v pobočný koncentrační tábor.
V roce 1944 sem zavřeli muže z koncentračního tábora Flossenbürg a ženy z Ravensbrücku.
„V Holýšově se nacházela významná muniční továrna. Jako pracovní síly tu byly využívány nuceně nasazené osoby z protektorátu i Německem okupované Evropy. Od roku 1940 tu pracovali také váleční zajatci, především z Francie. To ale později nestačilo, a tak byly v roce 1944 pracovní síly doplněny o vězně z koncentračních táborů,“ vysvětluje Valeš důvod, proč vězení ve městě vzniklo.
První transporty z koncentračního tábora Ravensbrück do Holýšova přivezly hlavně ženy francouzské, polské a ruské národnosti.
„Poslední transporty byly složeny pouze z žen židovského původu. Kromě prvního transportu je známa identita všech vězněných žen i mužů,“ informuje historik.
Ženy, kterých se zde nacházelo zhruba tisíc, Němci nasadili do běžné výroby především v provozu Laborierung. „S koncem války musely provádět i odklízecí práce v muničních provozech zničených nálety,“ dodává.
Koncentrační tábor Holýšov |
Zhruba 120 mužských vězňů se podílelo na dostavbě nového provozu, při důlních činnostech v podzemním areálu a na stavbě zkušebních střelnic v okolí Holýšova.
Kolik místních lidí vědělo, jak děsivé místo ve městě mají, se dodnes neví. V současnosti už ale většina obyvatel zná tragickou historii bývalého Pičmanova statku.
V roce 2005 navštívily Holýšov neteř a vnučka dvou žen, které zde byly vězněny. „Zcela zásadním okamžikem potom bylo setkání s paní Myriam Duplákovou,“ vzpomíná Jan Valeš.
Myriam Dupláková se ocitla v Holýšově na počátku války, kdy sem byla odeslána z Francie ke strýci a tetě kvůli zdravotnímu stavu svých rodičů.
Kniha o osudech vězněných ženO osudech holýšovských vězeňkyň píše historik Jan Valeš knihy, ta poslední s názvem „Pobočný koncentrační tábor Holýšov 1944 - 1945. Francouzské deníky“ vyšla nedávno. Podílel se na ní také Libor Schröpfer. |
„Po příchodu do města, kdy nezvládala úřední jazyk němčinu ani češtinu, vítala příchod francouzských válečných zajatců, kteří mluvili jejím jazykem. Na konci války se právě od nich dozvěděla o koncentračním táboře, kde byly vězněny i Francouzky. A tak se na jeho nádvoří ocitla hned v prvních hodinách osvobození,“ líčí Valeš.
Myriam Dupláková pak po letech prozradila Janu Valešovi, že v táboře pobývala i paní Michelin z významné průmyslové francouzské rodiny a historik se pokusil získat její deník.
Zkusmo napsal dopis, jeho adresa zněla pouze „Rodina Michelin - Francie“ a ani neočekával, že mu někdo odpoví.
Ozval se mu však syn vězněné ženy André Michelin, který se ptal, k čemu vzpomínky jeho matky poslouží. Když Jan Valeš odpověděl, přišla mu obálka s deníkem paní Michelin a několik fotografií pořízených po osvobození holýšovského tábora.
