První změny v názvech nastaly už během roku 1990. Z veřejného prostoru zmizela například jména Friedricha Engelse nebo Karla Marxe. Z třídy Lidových milicí se stala Studentská ulice, z Leningradské zase Masarykova, náměstí Odborářů bylo opět Mikulášské.
Rozsáhlejší však byla vlna, která přišla o rok později. Vznikla komise, do níž patřili zástupci politických stran a Občanského fóra. V jejím čele stál městský archivář Miloslav Bělohlávek.
Jen pro představu: v Plzni se nacházelo 891 ulic, náměstí a parků. Členové komise pak navrhli přejmenování pro téměř čtyřicítku z nich, přičemž asi polovině se vrátil původní název (třeba Leninova ulice byla znovu Husova, třída 1. máje zase Klatovská).
Nově se objevila jména osobností, které hrály důležitou roli v historii Plzně, jako například Luděk Pik, Matouš Mandl nebo generál George S. Patton. Odborníci při návrhu pamatovali také na oběti komunistického režimu, mezi něž patřili Milada Horáková, generál Heliodor Píka či Ladislav Broj.
V seznamu nechyběli ani lidé z uměleckého a náboženského života, kupříkladu Ladislav Lábek, Fridolín Macháček nebo kardinál Josef Beran.
Záležitost Plzeňané velmi sledovali a bouřlivě o ní diskutovali. Posílali dopisy se svými nápady nejenom vedení města, ale také redakci deníku Nová Pravda, kde historik Bělohlávek publikoval články o tomto tématu.
Změna se však neobešla bez protestů. Největší spory se vedly o pojmenování Hrdličkovy ulice, která dostala název Mandlova. Podobně tomu bylo u Prokůpkovy, dnešní ulice Luďka Pika.
„Václav Prokůpek byl jedním ze zakladatelů KSČ na Plzeňsku a redaktorem zdejší Pravdy, který psal nenávistně o Československé republice. Iniciátoři akce za zachování jména nyní zoufale hledají důvody a licoměrně dokládají, že by Prokůpkova ulice měla být pojmenována po husitském představiteli Prokopu Holém, který byl malé postavy a říkalo se mu také Prokůpek, anebo po spisovateli-ruralistovi Václavu Prokůpkovi, který však k našemu regionu neměl žádný vztah,“ zmínil historik Bělohlávek ve svém článku z 10. července 1991, jenž snahu obyvatel kritizoval.
Na porevoluční přejmenování si dobře vzpomíná plzeňský architekt Petr Domanický. Určité kroky ho tehdy překvapily.
Jak Americká měnila název
|
„Je to samozřejmě můj subjektivní pohled, nicméně dodnes mi vadí vybrané názvy na Skvrňanech. Ladislav Lábek a Fridolín Macháček byli celoživotními bojovníky za plzeňské památky. Jejich jména se ovšem objevila v názvech ulic v panelákovém sídlišti, které se vybudovalo na místě vesnice. Ta byla v šedesátých letech minulého století brutálně srovnaná se zemí,“ zdůraznil.
Podobně architekt hodnotí rovněž sídlištní lokality na Borech pojmenované po politikovi a meziválečném plzeňském starostovi Luďku Pikovi či jeho předchůdci a právníkovi Matouši Mandlovi.
Architekta též překvapil výběr názvů pro některá místa na Slovanech. „V minulosti mi přišlo velmi kontrastní, že v ultra stalinském sídlišti z padesátých let, zejména kolem Francouzské třídy, se na jednom konci vyskytlo náměstí Milady Horákové a na druhém náměstí Generála Píky. Uprostřed se pak nachází Brojova ulice. Teď už to tak intenzivně nevnímám, ale určitý paradox to stále je,“ konstatoval Domanický.
Domnívá se, že lepší variantou by tehdy bylo vybrat spíše nová prostranství. „Třeba ve čtvrti, kde by vzniklo pěkné náměstí, nábřeží a podobně. Nicméně je důležité zmínit, že úkol to byl v dané době těžký a časově náročný,“ podotkl.
Podle Domanického skrývá historie města stále řadu významných postav, které by si zasloužily v budoucnu při pojmenování pozornost.
