Naposlouchat rokenrolovou písničku z radia Luxembourg a pak ji zkoušet bez not a akordů. Takto na koleně vznikala produkce kapel za komunistického režimu.
Zdrojem inspirace byly i gramofonové desky, které se získávaly třeba od příbuzných žijících na demokratickém Západě.
„Když ale teta poslala balík s deskami oblíbených kapel, člověk musel dost často k policejnímu výslechu,“ popsal hudební historik, pořadatel diskoték a přednášek, vysokoškolský učitel či tvůrce hudebních pořadů v Českém rozhlase Zdeněk Raboch.
Připomněl, že poté, co se v roce 1948 Československo stalo sovětským satelitem, hrálo v Plzni několik velkých tanečních dechových a jazzových orchestrů. „Jazz byl celkem tolerovaný, protože byl braný jako hudba utiskovaných černochů,“ popsal Raboch.
„Orchestry Jirkovského a Čechury hrály hlavně v Měšťanské Besedě v Plzni, Škopek vystupoval nejvíce v Pekle, Heller v tehdejším Svazáčku. Úroveň orchestrů byla poměrně slušná,“ zavzpomínal.
Počet orchestrů ani jejich kvalita ale nic nevypovídaly o komunistickém režimu a jeho tvrdosti vůči odpůrcům. „To, že stačila maličkost, dokazuje zkušenost swingového orchestru Voříšek,“ uvedl Raboch.
Oblíbené hudební těleso někdy v roce 1949 nebo 1950 hrálo v Domažlicích. Jeden z muzikantů řekl: teď vám zahrajeme známou skladbu Glenna Millera Americká patrola. „Za to, že tuto nejznámější instrumentální swingovou skladbu uvedl slovem americká, jim byla zakázaná činnost,“ popsal Raboch.
Na koncertu byl totiž funkcionář Komunistické strany Československa. „Americká patrola neboli American Patrol se v Československu hrála pod maskovaným názvem Vojenská hlídka,“ vysvětlil Raboch.
Oproti padesátým létům, kdy se za vykonstruované kauzy nebo maličkosti typu doma nalezené zakázané literatury dávaly desetileté, dvacetileté tresty těžkého vězení, byla 60. léta podle Rabocha uvolněnější, což by ale neodkývali ti, kteří tou dobou za politické názory seděli ve vězení. Jisté ale je, že tehdy v západních Čechách vznikalo mnoho bigbítových kapel.
Raboch byl v roce 1962 zakládajícím členem první z nich – skupiny Memphis nazvané podle bydliště Elvise Presleyho. Hrála ve složení Říha – kytara, Frič – sólová kytara, Raboch – baskytara, Kadlec – akustická basa, Brouček – bicí, Holý – tenorsaxofon.
Pak začaly vznikat další kapely, které měly za těmi západními zpoždění víc jak deset let.
„Příkladem byla slavná skupina Black Stars, která zkoušela v bývalých Stavebních strojích v Plzni, Oldřich Říha založil kapelu Katedrála. Dále hrály kapely Sociaty, Rangers, Blues Session vystupovala hodně v plzeňském klubu mediků. Známý je také Jiří Větrovský, který donedávna pracoval v prodejně CD na Americké třídě v Plzni. Hrál v kapele The Suřík. Milovníky bigbítu potěšila kapela The Fliyng Soul. Ve formaci Daisy hrál Pavel Strejc, tehdy nejlepší angličtinář v Plzni, nechyběly ani skupiny Regenerace či Flowers,“ vyjmenoval Raboch vzpomínající na 60. léta, kdy důkazem uvolněnější atmosféry bylo i to, že kapely mohly mít nejen americké názvy, ale mohly zpívat anglicky.
Postrachem muzikantů a diskžokejů byl v Plzni jistý Míla
Ne tak tvrdá 60. léta však vystřídala po příjezdu sovětských tanků normalizace a muzikanti mohli na krátké uvolnění jen vzpomínat.
„Postrachem muzikantů a diskžokejů byl v Plzni jistý Míla. O diskžokejích říkal, že co je to za lidi, oni pouštějí desky a chtějí za to peníze. Byl to, jak se říkalo, kovanej komouš,“ zavzpomínal Raboch.
Bigbíťákům nemohl přijít na jméno i proto, že hrál v dechovce na klarinet a bigbítové kapely jí braly kšefty.
„Na dechovku na vesnici lidé přišli, ale na bigbít dorazilo lidí víc,“ popsal Raboch, který před vojenskou službou hrál v Memphisu a po návratu z vojny si přivydělával právě jako diskžokej. Jeho výhodou byla i zásoba desek poslaných tetou z USA.
Tvrdost komunistického režimu vůči muzikantům je symbolizovaná procesem s hudební skupinou The Plastic People of the Universe, v kterém byl saxofonista Vratislav Brabenec odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody a manažer kapely Ivan Martin Jirous odešel od soudu s osmnáctiměsíčním trestem.
Komunistům se nelíbilo ani číro na hlavě
Výsledkem tlaku komunistů na muzikanty byl vznik Charty 77, která kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv.
Ústrky ale nezažívali jen muzikanti. Po Janu Rampichovi z Plzně komunistický režim šel zpočátku jen proto, že měl rád punkovou hudbu a nosil na hlavě symbol punku – číro. Každá odlišnost vybočující z šedi komunisty zpacifikovaného davu včetně dlouhých vlasů totiž tehdy vedla k perzekucím.
S tím se ale Rampich nehodlal smířit a v 80. letech stál za sepsáním protestního prohlášení proti perzekuci příznivců punku ze strany státních orgánů, které bylo zasláno prezidentské kanceláři.
Ve svých dvaceti letech v roce 1986 podepsal Chartu 77, zúčastňoval se protirežimních demonstrací v Praze a distribuoval samizdatový časopis Vokno, podepsal a rozšiřoval petice a prohlášení. Koncem 80. let byl veřejně popliván, když o něm vyšel dehonestující článek v Plzeňské pravdě s podtitulem Jeden z nich.
