Hrálo se naposledy a bylo to znát. Návštěvníci fotografovali sebe a své ratolesti před budovou i v jejím v interiéru. Na chodbách, ve foyer, v hledišti.
Komorní divadlo se díky baletnímu souboru rozloučilo s publikem a publikum s ním. Přesně tak, jak se má starý herec loučit se svou kariérou. Vesele i nostalgicky. S vtipem a nadhledem. S hravostí, originalitou a dětskou bezprostředností. Minulost se v jednotlivých číslech setkávala s přítomností a blízkou budoucností. .
Baletní představení nabídlo pohled na divadlo se vším všudy. Do zákulisí dala nahlédnout originální čísla. Přivedla na jeviště maskéry, švadleny, před publikem ožily i figuríny z krejčovských dílen. Přišel i režisér v podání malé tanečnice. A také ředitel, kterého v čísle Tak šel čas ztvárnil malý Hynek Housar.
K divadlu patří také kritici, ani na ně se nezapomnělo v nápaditém stepařském čísle. V retrospektivně pojatém pohledu na zápis do baletní školy se jistě poznali mnozí z rodičů, kteří ji navštěvovali jako děti a později se do ní vrátili se svými ratolestmi. Stepaři ztvárnili také diváky chystající se do hlediště.
Publikum živě reagovalo i na vzpomínky z historie Komorního divadla, na klasická taneční čísla z řady inscenací Divadla J. K. Tyla, ať to byl Čajkovského balet Louskáček či Borodinova opera Kníže Igor. Nebo opět Čajkovskij a nesmrtelné Labutí jezero.
Divadlem ale zněly i muzikálové melodie, originálně tančili kluci i děvčata s deštníky na proslulé Zpívání v dešti nebo na melodie G. Gershwina, stepaři se blýskli v energií nabitém vystoupení Charleston, na jeviště vtančily Kočky a zkrátka nepřišli ani milovníci hudebních pohádek, když jedno číslo připomnělo Šíleně smutnou princeznu.
Diváci si mohli z posledního představení odnést i památku - originální program z výtvarné dílny sólistky plzeňského baletu Moniky Mašterové a také černě orámovanou kartičku s vyobrazeným pohledem do prázdného hlediště Komorního divadla na jedné straně a na druhé s obrázkem baletky, křížkem a datem. Datem 31. 5. 2014. Posledním dnem Komorního divadla.
