Odsunutí Němci na nádraží ve Furth im Wald v květnu 1946.

Odsunutí Němci na nádraží ve Furth im Wald v květnu 1946. | foto: Repro z knihy Šumavou ze svobody do opony

Jak se žilo Šumavanům za železnou oponou, ukazuje nová kniha

  • 4
Čtyři desetiletí, která otřásla osudy Šumavy a jejích obyvatel, změnila tvář krajiny a životy lidí, mapuje nová kniha plzeňského publicisty Zdeňka Roučky. Příběhy a fotografiemi z Železnorudska z let 1930 až 1970 autor uzavírá čtyřdílný cyklus knih věnovaných historii pohraničí.

"Ta knížka není veselá, to opravdu ne. Jako pozitivní emoce z ní může vyplynout fakt, že bychom si měli vážit dnešních poměrů, toho, že se tam můžeme bez problému pohybovat," říká Zdeněk Roučka.

Proč jste zvolil právě Železnorudsko jako oblast, na které ilustrujete proměnu od svobody k železné oponě?
Především mě vyzvali přátelé a známí, abych udělal knížku o Železné Rudě. Za léta práce na předchozích publikacích jsem měl spoustu fotografií a dokumentů, ale cyklus jsem pokládal víceméně za uzavřený. Jenže se ukázalo, že se právě na Železnorudsku koncentruje vše, co znamenalo konec starých časů na Šumavě. Železnorudsko je logická volba - je to otevřené údolí spojené společným českoněmeckým nádražím, jsou tu hodně známé symboly, jako Ostrý, Javor nebo Falkenstein. A hlavně - tohle jedno místo ukazuje nejen historii celé Šumavy, ale zároveň temnou historii téhle země.

Jak vidíte to, co se za tu dobu stalo?
V téhle knize začínám záměrně jakousi idylou první republiky, ukazuji soužití Čechů a Němců, pak přichází válka, odsun, krátké období svobody, které tam ale představoval spíš takový marasmus a tápání. A hlavní část knihy je obraz území po roce 1949, od padesátých let dál. Kdy se prakticky ze dne na den zavřela hranice, lidi, kteří nechtěli v Československu žít, se pokoušeli utéct. A za bavorskou hranicí se odehrávalo naopak něco úplně jiného, onen hospodářský zázrak a svoboda.

Tahle knížka se od předchozích liší i v tom, že žije hodně lidí, kteří pamatují to, co zobrazuje…
Je tam spousta fotek třeba ze šedesátých let, kdy moje generace vyrůstala. Přitom je to už půl století, opravdu historie. Jsou v ní třeba snímky z kontrol ve vlacích, které jsme zažívali. Je to živá historie a o to víc se nás dotýká.

Jak myslíte, že takové připomenutí bude na čtenáře působit?
V knize jsou fotografie míst, kam dnes už dvacet let naprosto samozřejmě můžeme a v člověku to může vyvolávat pocit jakési šťastné nostalgie. Ale zároveň ho knížka vrací do doby temna, kdy se na Šumavě na mnoho míst nesmělo. A zároveň taky ukazuje, jak dramaticky se lišil vývoj v pohraničí bavorském a našem. A to srovnání obrazové i textové je opravdu bolestné. Do války tu byl život v podstatě stejný na obou stranách. Po válce se z Bavorska stává demokratická a velmi bohatá země, na druhé straně rostou dráty, je tu zdevastovaná země nikoho, německy Niemandsland, a mrtví. Ale věřím, že se na to čtenář pořád může dívat spíše filtrem radosti, že dnes už to tak není.

Je znát, že fotografie jsou z rodinných alb i z oficiálních archivů. Bylo těžké se k nim dostat?
Měl jsem štěstí na lidi, byl jsem v kontaktu asi s pětadvaceti lidmi ze Železné Rudy. Musím přiznat, že jsem na začátku vůbec nevěděl, o čem ta knížka bude, jak se bude její dramaturgie vyvíjet. Vždycky jsem chtěl nějak zpracovat téma železné opony, ale léta jsem nevěděl jak. Už jen proto, že fotografií na to téma je strašně málo. Fotit se nesmělo, všude vládl strach. Strašně mi pomohl Pavel Žáček z Ústavu pro studium totalitních režimů a Pavel Kugler z Archivu bezpečnostních složek.

Fotogalerie

Některé snímky museli poskytnout i Němci...
I pro mě bylo pozoruhodné, že knížka vznikala přes hranici. Je v tom symbol. Na Rudě mě jedna paní úplně náhodou seznámila s Josefem Liebhaberem, kapitánem bavorské kriminální policie, který mluví velmi dobře česky. On mě dostal ke spoustě kontaktů na německé straně. A když jsem viděl, jak ti Němci stojí o to, aby jejich osudy a obraz byly součástí vznikající publikace, hodně mě to nakoplo. Nakonec jsou tam fotky třeba ze sudetoněmeckého archivu z Mnichova, z celního archivu ve Zwieselu, z muzea bavorské hraniční policie v Ingolstadtu. Ale hlavně spousty fotek z rodinných alb z obou stran hranice. Například od rodiny, která podniká na známém výletním místě Schwellhäusl, z Bavorské Železné Rudy, ale taky ze Špičáku, Javoru atd. Takže se na knížce podílely opravdu spousty lidí. A nejen fotkami, ale hodně i vzpomínkami.

Dozvěděl jste se věci, o nichž jste neměl tušení?
Právě z takových setkání jsem se třeba dozvěděl, že například na Debrníku trávil v druhé polovině 30. let prázdniny malý chlapec - rumunský král Michal I. spřízněný s Hohenzollerny, a další věci, které by člověk prostě nehledal. Ale samozřejmě jsem ta fakta dost ověřoval a konzultoval. Podobně jsem třeba objevil podrobné údaje o vzniku první lanovky na Javoru v roce 1949, které ani v oficiálních bavorských zdrojích nejde snadno najít. Ale díky Liebhaberovi jsem našel stařičkou paní, jejíž rodina měla po léta kiosek přímo na nástupní stanici. A měla album fantastických fotografií...

Autor knihy Šumavou ze svobody do opony Zdeněk Roučka.

Dá se říci, které snímky jsou nejcennější?
V podstatě ne, některé fotky byly pohlednice, některé třeba maličké zoubkované snímky z rodinných alb z 30. let. Když chce člověk udělat realistický obraz doby, tak to nemůžou být jen fotky přírody nebo chalup nebo jen lidí. Musí to být vyvážená kombinace. A každá z těch fotek je unikát, dnes už ji nikdo nepořídí. Ale možná by se přece jen dalo říct, že za nejcennější pokládám snímky z období henleinovského povstání, z napadení Železné Rudy Freikorpsem v září 1938. A co se týče železné opony - to jsou opravdu totální unikáty. Jenže vedle toho si opravdu cením rodinných snímků, které odkrývají podobu tehdejšího obyčejného života Čechů a Němců.

Čtvrtá kniha uzavírá sérii sto let historie Šumavy, celý cyklus zabírá léta 1874 až 1973. Dál pokračovat nechcete?
Ne, myslím, že dál to nijak zvlášť zajímavé není. Ve všech těch knihách je více než tisíc fotek, a vím dobře, že nic podobného tady není. Chronologicky vzato končím tuto sérii obrazem, který není ani trochu veselý - obdobím let 1930 až 1970. Ty knihy stojí na fotkách, ale nejsou jen na koukání. Člověk by se měl dozvědět i mnohá fakta a přemýšlet o nich. Já se nestavím do role soudce a tu dobu nechci hodnotit. Snažím se představit důležitá fakta a hlavně díky fotografiím i nálady a osobní prožitky.