Informace o rozhlednách doplňuje Jiří Štekl i obrázky, které sám kreslí.

Informace o rozhlednách doplňuje Jiří Štekl i obrázky, které sám kreslí. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Výpravčí propadl kouzlu rozhleden, napsal o nich už čtvrtou knihu

  • 0
333 výletů po rozhlednách Čech, Moravy a Slezska, tak se jmenuje už čtvrtá kniha, kterou o nejkrásnějších vyhlídkách v zemi vydal Plzeňan Jiří Štekl. Osmapadesátiletý výpravčí sám objíždí všechny nové rozhledny a ke každé vlastnoručně kreslí i obrázek.

Autor knih o rozhlednách nenechává nic náhodě. Kromě toho, že u každé najdou čtenáři namalovaný obrázek, nechybí ani detailní popis s ručně dělanou mapou. "To jsem si docela naběhl. Jen v první knížce bylo 243 rozhleden. A ty jsem musel všechny během jednoho roku namalovat," směje se Štekl.

Doprovázet popisy míst ručně malovanými obrázky je poměrně neobvyklé. Jak ten nápad vznikl?
Knih o rozhlednách vychází poslední dobou celá řada, my jsme tu naši ale chtěli odlišit. Má to navíc ještě jeden důvod. Stává se, že když přijedu na rozhlednu, zrovna je špatné počasí, nepříznivé světlo, svítí třeba proti a odjinud se nedá vyfotit. Ty fotky jsou pak nedokonalé. Člověk by tam musel jezdit čtrnáct dní, aby se mu to podařilo vyfotit pořádně.

Kdy rozhledny malujete? Až v klidu doma, nebo na místě?
S tužkou a rýsovacím prknem nejezdím. Těžko bych to i stíhal. Když jedu třeba na Moravu, mám předem naplánovaný rozpis tak, abych objel několik rozhleden během jednoho dne a neujel mi vlak. Času, abych se kochal, tedy příliš nemám. Většinou vyjedu k rozhledně, vyběhnu nahoru, kouknu se, co je vidět, z několika stran si stavbu nafotím a zapíšu si to do paměti. Doma si pak v klidu nakreslím na základě fotografií a většinou i pohlednic obrázek rozhledny.

Zmínil jste, že většinou objedete několik rozhleden najednou. Máte nějaký osobní rekord v počtu rozhleden za den?
Jednou jsem se dostal, tuším, k číslu jedenáct. Jel jsem z Plané, přes Mariánské Lázně, Karlovy Vary do Chebu. Ujel jsem asi 140 kilometrů. Dá se to zvládnout, ale nedoporučuju to. Myslím, že na rozhlednu se má jít s pocitem, že něco uvidíme, pokocháme se. Ne běžet s jazykem na vestě.

Kolik rozhleden ročně objedete?
Teď už objíždím jen ty nové. Záleží tedy na tom, kolik se jich postaví. Jsem členem Klubu přátel rozhleden, mám vytipované internetové adresy, kde se dozvídám o nových či plánovaných stavbách.

Nových rozhleden se teď objevuje hodně. Čím si to vysvětlujete?
Dřív bývaly rozhledny jen na horách, dnes už se staví klidně i na rovině. Lákají totiž turisty. Nadneseně - kdo nemá rozhlednu, jako by v turistickém světě nebyl. V posledních letech třeba vznikne za rok i víc než deset rozhleden.

Obálka knihy 333 výletů po rozhlednách Čech, Moravy a Slezska.

Liší se jejich vzhled?
Po revoluci se stavěly zejména telekomunikační věže, u nichž si třeba město vymohlo, že se udělá vyhlídkový ochoz. To je příklad plzeňského Sylvánu. Tyhle rozhledny jsou si vzájemně hodně podobné. Naštěstí už to ale ustalo, na nových stavbách si teď lidé dávají více záležet. Dělají se i architektonické skvosty, příkladem mohou být Heřmanice v Libereckém kraji. Velmi často se využívá dřeva, díky němuž se postaví rozhledny rychle a levně.

Která rozhledna je vám osobně nejbližší?
Není to žádná architektonická perla. Mám rád Javorník na Šumavě, důležité je pro mě zejména prostředí, genius loci. To místo ve mně evokuje starou Šumavu. Rád mám také klasickou šumavskou rozhlednu Svatobor. Obě dvě jsou moje srdeční záležitosti.

Co vás k rozhlednám přivedlo?
Na školní výlety jsme jezdili často na Šumavu, mimo jiné právě na tyto dvě rozhledny. Už tenkrát se mi líbily. Když jsem si pak pořídil vlastní kolo, získalo to nový rozměr. Po revoluci jsme s kamarádem začali objevovat Šumavu. Lákal nás Poledník, na který se nikdo 30, 40 let nemohl dostat. Protože ale nebyly pořádné mapy, dostali jsme se tam až na třetí pokus. Tady jsem si vlastně začal psát o rozhlednách své první poznámky. Nejdřív to byly jen popisy cesty pro ty, kteří by se tam chtěli vydat.