Péči o kulturní dědictví jste věnoval hodně času. Co to pro vás znamená z oboru po tak dlouhé době odejít?
Musím říci, že to není úplně příjemný pocit. Znám lidi, kteří šli do důchodu s radostí. To rozhodně není můj případ. Věděl jsem, že jednou se to musí stát, ale přijde mi to, jako bych odcházel od rozdělané práce. Samozřejmě, že jsem po těch letech už unavený. Někdy i cítím bezmoc třeba z arogance některých návštěvníků nebo velkého nárůstu byrokracie. Nicméně ta práce samotná mě baví i nadále.
Už víte, čemu se budete dál věnovat?
Celou tu dobu jsem vlastně pořád jel v jednom rytmu, kdy jsem neměl v podstatě ani jeden den dovolené. Nikdy jsem si neuměl představit, jak bych mohl přepnout do jiného režimu. Co bude, až nebudu muset. A představit si to nedovedu ani nyní. Když jsem přemýšlel, jak budu postupovat dále, zjistil jsem, že vlastně nic neumím. Práce kastelána je velmi různorodá. Musíte být údržbářem, historikem, pracovníkem propagace. Tím, co je zrovna potřeba. Je třeba zařídit spoustu věcí od ucpané toalety až po složitou prezentaci nebo domlouvání koncertu se špičkovým umělcem. Do žádné z těch činností ale nemůžete proniknout naplno. Byl jsem zvyklý spíše ty problémy zařizovat. Hlavním pracovním nástrojem pro mě bylo auto a telefon, v němž mám kontakty na vyřešení jakékoliv situace. Něco dělat bych ale chtěl. Rád bych, aby to byla nějaká spíše manuální práce. Otázka je, jestli na ni budu stačit.
Neuvažujete o tom, že byste se na správě zámku Kozel nějakým způsobem podílel i po odchodu do důchodu?
Byl jsem už osloven, zda bych nepomohl. Určitě rád přispěji nějakou radou, přece jen za ta léta už vím, kde je který kabel a trubka. Na druhou stranu ale rozhodně nechci být tím, kdo bude na bývalé pracoviště stále docházet a nabízet vlastní řešení, až budou všichni za mými zády obracet oči v sloup a říkat: On už je tady zase! Spokojím se s rolí přítele na telefonu.
Zámek Kozel |
Za desetiletí vaší služby se památková péče určitě změnila. Jak to vypadalo na začátku?
Jeden z mých osmi ředitelů, které jsem zažil, říkal: Jsme generací záchodů. Měl tím na mysli fakt, že v začátcích bylo zapotřebí obnovit inženýrské sítě a památky přizpůsobit jejich nové roli v cestovním ruchu - respektive, aby mohly být zpřístupněné. Snad jsme si tuto historickou úlohu splnili. Po druhé světové válce vybrala nově zřízená Národní kulturní komise ze zhruba 2 500 památek asi 135, na kterých bude demonstrována československá historie. Bylo to svým způsobem politické gesto. Ovšem nenásledovala žádná výrazná technicko-administrativní opatření, tak aby tato panská sídla byla zkolaudována pro nové využití. V žádných zásadních normách není jednoznačně zohledněna atypičnost těchto staveb. Z hlediska bezpečnosti práce nebo požárních opatření tady platí stejná pravidla jako pro novostavbu. Ovšem tady narážíte na památkové důvody. Někdy by nutné úpravy zasáhly do podstaty památkové ochrany.
Jak vzpomínáte na vaše začátky? Co vás k památkám přivedlo?
Studoval jsem vysokou školu, výtvarný obor. Moje tehdejší přítelkyně, dnešní manželka, otěhotněla. Studium jsem proto přerušil a nastoupil na náhradní vojenskou službu. Když jsem se vrátil, chtěl jsem najít zaměstnavatele, který by mi umožnil školu dodělat. A tím bylo Krajské středisko státní památkové péče. Ucházel jsem se tam tedy o místo. Čekal jsem asi týden v předpokoji u tehdejšího ředitele, a ten mě nakonec přijal. Dostal jsem místo sondážního pracovníka. Na služební cesty jsem jezdil se starším kolegou, který mi tento nádherný obor ukázal. Asi po půlroce jsme takhle přijeli i na zámek v Kaceřově. Byla to překrásná renesanční vila - avšak ve špatném stavu. Dodělávalo se tam tehdy bydlení pro kastelána. Památka mě zaujala natolik, že jsem požádal o to, abych tam mohl nastoupit. S manželkou a první dcerou jsme se tam tedy přestěhovali.
Co pro vás tato změna znamenala?
Bylo tam krásně, na druhou stranu to bylo zaměstnání, kde jsem využil montérky a ruce. Kromě mě tam působil pouze jeden zaměstnanec, zahradník. Začali jsme provádět úpravu okolí. Působil jsem tam čtyři roky.
A pak jste zamířil na Kozel?
Vůbec jsem netušil, že mě po celou tu dobu sleduje kastelán Kozlu. Ten byl vážně nemocný. Když skončil v nemocnici, z ničeho nic jsem dostal nabídku na spravování zámku. V žádném případě jsem nechtěl. Na Kaceřově jsem dělal práci, o níž jsem měl pocit, že má smysl. Na tlak rodiny jsem ale nabídku nakonec přijal. Tehdy jsem obrazně zaměnil modráky za kravatu. Musím říci, že se mi zde otevřely zcela jiné obzory.
Vaše zaměstnání je hodně časově náročné. Určitě se to dotýká i rodiny.
Nikdy jsem to nebral jako nějakou řeholi. Samozřejmě ale vliv to má. Už jen ten fakt, že žijeme na samotě, která je paradoxně frekventovaným turistickým místem. V sezoně tu jsou totiž davy lidí. Moje rodičovská role se zúžila na funkci taxikáře, kdy jsem dcery vozil na různé kroužky. Zpětně musím přiznat, že to, jak jsem pracoval, bylo na úkor rodiny. Byl jsem sobec. Bylo to složité. Že by děti třeba práci dělaly po mně, to jsem si nikdy nemyslel. Vždycky se vyjadřovaly spíše v tom smyslu, že by nechtěly žít tak jako já. A nyní jedna z dcer dělá stejnou práci na jiném památkovém objektu.
Jaká další úskalí práce kastelána přináší?
Hlavní problém tkví v tom, že před vámi stojí takřka neřešitelný úkol. Máte za povinnost svěřený majetek chránit a zároveň ho zpřístupňovat veřejnosti. V tomhle rozporu neustále balancujete a hledáte cestu, jak to vyřešit. Neustále se potýkáte také s nedostatkem financí. Dlouhá léta jsme, pokud jsme chtěli, dělali všechno svépomocí. Nebyly peníze na to, abyste si na práci mohli někoho zjednat. Někdy jsme volili až chalupářská řešení. Vždycky jsme ale měli nad sebou nějaké moudré oči. Nejprve to byl architekt Hlavatý, po jeho smrti potom pan architekt Soukup a jeho lidé. Ti dohlíželi na naše kroky. Podobným způsobem postupují i někteří z mých kolegů. Tato praxe však pravděpodobně odejde s naší generací.
V čem změny mohou spočívat?
Hlavně jsou dneska nové možnosti. Práce kastelána je pestrá a když vidíte - a chcete, najdete si v nových výdobytcích ty, které vám pomohou. Základem naší práce je mít přehled o spravovaném majetku. Důležitá je evidence a identifikace movitého i nemovitého majetku. K tomu mohou současné technologie velmi přispět. V tomto směru spolupracujeme se Západočeskou univerzitou v Plzni. Konkrétně s katedrou geomatiky. Studenti ve svých seminárních a diplomových pracích pomohli prostřednictvím 3D technologií zdokumentovat naší památku. Zapojili špičkovou techniku, na niž bychom jinak nedosáhli. Mobiliární fond je zdokumentován tak, že údaje mohou sloužit i pro rekonstrukci předmětů. Na 3D tiskárně je také možné vyrobit podle originálů třeba propagační předměty. Důležitá je i digitalizace historické Stadionské knihovny včetně zabudovávání identifikačních a bezpečnostních prvků, která probíhá již několik let s cílem zpřístupnit ji v Národní digitální knihovně, respektive v Europeaně.
Je možné moderní technologii začlenit i do prohlídek?
Určitě. Dnes je možné vytvořit reálnou iluzi šlechtického života bez toho, aniž by to ohrozilo originální mobiliář. Toto nebezpečí hrozí při oživených prohlídkách. Budoucností prezentace památek je rozšířená realita. Využití reálných kulis doplněných nadstavbou virtuálních obrazů ze života šlechty vytvoří plastický obraz. K tomu je možné využít dnes již běžně dostupné smartphony, náhlavní displeje nebo 3D projekci.
Co považujete pracovně za váš největší úspěch?
Asi vytvoření týmu, který na Kozlu pracuje. Je to kolektiv různých profesí, který se permanentní péčí snaží udržet čtyřicetihektarový areál v relativně dobrém stavu. Tato praxe není nic objevného, ale ukazuje se, že je nejefektivnější a ve svém důsledku i nejlevnější. Každý z těch lidí má svůj úkol, který se snaží co nejlépe plnit. Někdy je to obtížné a je na ně velký tlak, nakonec ale vždy mohou být pyšní na to, co dokázali. Moji lidé, to je to nejcennější, co mám.
Máte na zámku nějakou oblíbenou místnost?
Ne. Já jsem se třeba málokdy zastavil, abych si sedl venku na lavičku a relaxoval. Už jsem tou profesí natolik zdeformovaný, že se nedokážu uvolnit a vidět Kozel očima návštěvníka. Jsem stále domovník. Než krásu kvetoucích dřevin vidím spíše cigaretové nedopalky, které sbírám ve snaze udržet Kozel v čistotě.
Kozel je specifický i tím, že zde měla spousta lidí promoci nebo svatbu. Vracejí se k vám rádi?
Kozel je vlastně lovecká chata, kde se nestalo tolik významných událostí. Ovšem poloha vůči regionálnímu centru Plzni předurčila, že jsme se stali jejím rekreačním zázemím. Vzhledem k dispozičním a prostorovým možnostem jsme se začali orientovat na kongresovou turistiku. Se Zdeňkem Vostrackým, jedním z rektorů západočeské univerzity, jsme se domluvili, že by se v zámecké jízdárně mohly pořádat promoce. Díky romantice naší jízdárny se Kozel stal hodně oblíbeným. Také svateb se tu od roku 1990 konalo již tři a půl tisíce. A jestli se k nám lidé vracejí? Každopádně. Měli jsme tu například nevěstu, která se zde vdávala hned třikrát.
