Říkal jste, že pokud budou ohlasy na snímek Pojedeme k moři dobré, budete uvažovat i o pokračování. Může se tedy toto "vaše dítě" těšit na sourozence?
To bych samozřejmě chtěl. Scénář jsem měl dokonce napsaný dřív, než jsme začali točit Pojedeme k moři. Bude mít ale asi složitější cestu na svět než moje prvotina. Já jej ale nemusím za každou cenu režírovat. Co bych chtěl dělat určitě, je psát dál scénáře. Toho se vzdát nechci.
Proč bude výroba složitější?
Vím, že se nemůže odehrávat v Čechách. Scénář jsem psal v New Yorku a pro New York. Dá se nějakým městům přizpůsobit, musí být ale kosmopolitnější než Praha. Myslím, že nejmenší město, kde by se dalo natáčet, je Berlín. Teď čekám, jestli se to povede. Chtěl bych se toho ujmout jako režisér, kdyby ale pomohlo, že se toho ujme někdo jiný místo mě, rád mu to přenechám.
Z filmu Pojedeme k moři.
O čem film bude?
Nevím, jestli už můžu úplně prozradit děj, ale jmenuje se Na střeše. Celý se odehrává v jedné budově. A na budově, jak název napovídá. Můžu říct, že je to ještě komornější než Pojedeme k moři. To je film o všeho všudy šesti hercích, tohle bude jen o dvou. To je taková zvláštnost.
Jak se po deseti letech stane herec scenáristou a režisérem?
Chtěl jsem psát vždycky. Herectví mě od toho trochu odvedlo, zároveň mě k tomu po deseti letech vlastně trochu nasměrovalo. Zajímavé bylo, že jsem měl mnohem dřív tu formu filmu než jeho obsah. Když jsem četl knížku Marka Haddona Podivuhodný případ se psem, psanou z pohledu dítěte, uvědomil jsem si, že nic takového ve světě filmu neexistuje. To mě lákalo. Zároveň jsem nechtěl, aby to bylo samoúčelné, aby forma přebila obsah.
Co vás pak nasměrovalo ke zpracovanému tématu?
Hledal jsem, co by se tímhle způsobem dalo vyprávět. Pak se mi stala taková životní událost, která se mě, ani nikoho v mém okolí netýkala, zároveň se mě strašně dotkla. Co přesně to bylo, nechci říkat, abychom neprozradili pointu filmu. Z té situace tam vlastně moc není, ale je tam taková metafora, která dokáže přenést ten pocit z ní. Tvořit jsem začínal odzadu. Měl jsem pocit, který jsem chtěl sdělit, a na něj jsem nabaloval všechno ostatní.
Původně měl film natáčet Jaroslav Fuit. Co se stalo? Proč jste se nakonec režie ujal vy?
Je to hodně specifický film. Do scénáře jsem psal různé poznámky, co kamera vidí a co nevidí. Což je běžně režijní poznámka. Bez ní by ale tenhle scénář nedával smysl. Lidé tím získali pocit, že to chci také režírovat. Třikrát jsem dostal nabídnuto, abych to točil, i od producenta Miloslava Šmídmajera, a třikrát jsem to odmítl. Svoje představy jsem dál vysvětloval a pak jsem si uvědomil, že by to mohlo skončit jako normální film, který by byl možná trochu proložený záběry z ruky dítěte. Najednou jsem o to začal hrozně bojovat. Potupně jsem se tedy přihlásil a nenechal jsem se už odradit vůbec ničím. Věděl jsem, že to chci prosadit.
Ve filmu hraje i Ondřej Vetchý, po jehož boku se objevujete i v Colette. Jak se vám s ním pracovalo? Neměl jste z něj respekt, když jste byl namísto jeho kolegy najednou šéf?
To ani ne, asi i tím, že ho znám. Spíš jsem měl ze začátku strach z Jarky Pokorné a Lucky Trmíkové. Bylo to ale naprosto v pohodě, prostě se pracovalo. A spolupráce s Ondrou Vetchým byla vlastně jednodušší, než jsem čekal. Všichni mě před ním varovali, že je svéráz, že když nechce, dělá si, co chce. Ale nic takového se mi nestalo. Nás totiž spojuje spoustu věcí. Jsou herci, kteří fungují ve skupinkách, patří k nějakým režisérům, divadelním a jiným skupinám. Jsou výborní a je to v pořádku. My s Ondřejem Vetchým ale stojíme trochu mimo tyhle kruhy a z nějakého důvodu jsme na sebe začali slyšet už dávno. Rozumíme si.
A jak se vám pracovalo s dětmi?
Vlastně líp než s dospělými. Neměl jsem se kde režii, tedy komunikaci s herci, učit, já jsem se ji učil během castingů s dětmi, které trvaly půl roku. Naučíte se komunikovat s dětmi, třeba i těmi netalentovanými, kdy člověk musel vše polopaticky vysvětlovat. Fungovalo to. A ti mí, Petr Šimčák a Jan Maršál, to jsou géniové. To jsem pak převedl i na ty dospělé, jen ti občas měli nějakou doplňující otázku.
Snímek z filmu Konfident.
Dokázal jste si získat u představitelů klukovských rolí respekt?
S Honzíkem Maršálem jsme si pořád psali vzkazy na klapku. Na každé byl nějaký. Honza třeba napsal: "Jirka to nezvládá" nebo "Mádl je starej". A já zase napsal: "Maršál smrdí". Ale jinak ze mě měli respekt, bylo to dobrý. (smích)
Je něco, co se podle vás ve filmu nepovedlo tak, jak mělo?
Trochu se to bojím říct, ale já jsem vlastně spokojený se vším. Kdybych se zamyslel, asi by mě něco takového napadlo, ale já jsem měl hrozné štěstí na všechno. Na herce. Na počasí. Nechci znít neskromně, ale myslím, že bych se rouhal, kdybych tvrdil, že bych chtěl mít něco jinak.
Bude vás teď vůbec ještě bavit hraní? Nebude to trochu nuda?
Já se na to docela těším, potřebuju si odpočinout. To je podobné, jako když se mě někdo ptá, jestli mi vyhovují komediální nebo vážnější role. Není to tak, že by mi vyhovovalo to nebo to. Před dvěma lety jsem měl několik vážných rolí za sebou - Konfident, Slunce, další role v televizi. Hrozně jsem se pak těšil na natáčení komedie Probudím se včera. Režií jsem teď trochu vyčerpaný a na hraní se vlastně těším.
Zmínil jste snímek Konfident. Nemrzí vás, že tak trochu prošel nepovšimnut?
To je asi moje největší pracovní zklamání. Každý o něm se zvláštním respektem říká, že to je dobrý film. Ale nemá diváky, vyšlo na něj nejmíň recenzí z mých filmů. Pro mě je to přitom srdcovka. Bude to znít hrozně, ale když film nemá diváky, ohlasy kritiků, ani nedostane žádnou cenu, je to skoro, jako by nebyl. Když se nic z toho nedostaví, hrozně to mrzí. Vy na tom strávíte nějakou dobu, je to třeba i dobrý film, ale takhle prošumí. Prošumí tím třeba dva roky života.
Když to vezmeme z druhého konce, je pro vás zatím největším pracovním uspokojením Pojedeme k moři?
Je. I největším překvapením. Všichni čekali průser, až na úplné výjimky, ale slyším samé kladné ohlasy. Ani diváků není úplně málo, i když to není mainstreamový film. Chtějí jej na festivaly do zahraničí. Nemám si na co stěžovat.
